úterý 22. prosince 2015

Zimní slunovrat 2015

Vážený Oldo, včera jsem si přečetl Tvou vánoční motlitbu na Facebooku. Docela se s ní ztotožňuji, a tak ji uvádím zde:

Má vánoční modlitbaDo kostela nechodím...Jen jednou do roka, vždy před Vánoci. Zajdu tam, kde sedávaly v lavici mé...
Zveřejnil(a) Olda Novák dne 21. prosinec 2015


Mockrát děkuji za Tvou práci - nejenom pro koníky a jejich lidi - a přeji Tobě i všem blízkým a rodině dobré zdraví, hodně radosti a prospěchu. 

Přeji všem hezké a spokojené vánoce i celý nový rok, trvalou změnu mysli a srdce k lepšímu.

Tak ode dnešního rána se nám sluníčko začíná zase vracet zpátky, huráá :-)



pondělí 1. září 2014

Indiánské polštářové sedlo

Na svém webu, ve Škole nenásilného výcviku popisuje Olda Novák tento předmět následovně:



Poté, co mi nějaký velký dobrák a milovník koní před nedávnem odcizil mé staré pracovní sedlo, jsem přemítal, jak vzniklou situaci řešit. Investovat velké tisíce do nového, aby to zas nějaký nenažranec sbalil se mi nechtělo. Tak jsem si vzpomněl na svojí zašlou indiánskou slávu a vyřešil jsem to prostě postaru. Vytáhl jsem dvě zapomenuté dančí kůže, které jsem si vyčinil a ušil jsem “indiánské polštářové sedlo“. Je to nejstarší typ sedla s třmeny.



Stejné používali již staří Mongolové v době, kdy dobývali svět. To mé je vycpané rákosovými plodnicemi. Mongolové komory vycpávali suchou trávou a v nouzi pomohla tato hrsťová zásobička koníkům přežít o dva dni déle. Píše se, že jenom díky tomuto dokázali překonat nejvyšší průsmyky Pamiru a nečekaně následně napadnout země, které se cítily za střechou světa před nájezdníky ze stepí v bezpečí. Mongolové při tomto tažení ztratili celou polovinu koní. Nicméně bohatá kořist jim to jistě vynahradila.

No a na tomto sedle teď jezdím i já. Dnes jsem to vyzkoušel. Mé sedlo není ještě vysezené, takže mu trošku chybí tvar. Polštářové sedlo se musí přizpůsobit zadku majitele.

Musím říci, že na něm trošku postrádám zadní rozsochu, nicméně oproti dekovému sedlu jsou jistou předností třmeny. Obzvláště, když někteří koně, na kterých jezdím jsou větší než je mi milé a já se na ně ve svém pokročilém věku dost potupně sápu :-)




Jeho pěkné povídání mě natolik zaujalo, že jsem se pokusil vytvořit něco podobného i pro oslíka. Protože až dosud jsme se učili jezdit jen tak, bez ničeho anebo používali nákladní sedlo - krosnu, většinou pro nošení nákladů.

Ale pozvali nás, abychom pomohli pro děti s nějakou atrakcí ke 140. výročí založení Valašské hospody u Janíka. Tak jsem to sedlo podle uvedeného námětu narychlo ušil. Použil jsem různé zbytky textilií a látek. Komory jsem vycpal igelitovými sáčky a upevnění trochu přizpůsobil oslíkovu tělu. To se dopředu více zužuje než je tomu u koníka. Třmeny jsou v našem případě zbytečné, oslík je velice trpělivý a my se všichni učíme, člověku trocha pohybu neuškodí :-)


Ve výsledku to není nic zvláštního, ale oslíka už jezdec tolik netlačí a jezdci se jede pohodlněji a bezpečněji než předtím. Ty děti by to mohly dosvědčit.

Oldo, děkuji za Tvůj příklad a inspiraci a přeji Ti pevné zdraví, hodně radosti a spokojenosti ve Tvé práci.


úterý 24. prosince 2013

Živý Betlém na Bartoškách

Půjdem spolu do Betléma,
dujdaj, dujdaj, dujdaj dá!
Ježíšku, panáčku! Já tě budu kolíbati,
Ježíšku, panáčku! Já tě budu kolíbat. 

Tato melodie se mi docela přirozeně vybavila, když jsme šli s Bělkou a Malinou v sobotu odpoledne na Bartošky. 

Přestože se mi tam zpočátku vůbec nechtělo: Dobře už znám nástrahy a možná nebezpečí takové zimní cesty: Malča sama je strašně opatrná, nestoupne ani na malý kousek ledu... Já ji docela chápu, sám už na sebe musím hodně dávat pozor...zkrátka není na takové věci vůbec připravena, akce se konala dost pozdě - a potmě se mi dlouhá cesta zpátky domů už vůbec nechtěla absolvovat.

Pak mě napadlo jedno "šalamounské" řešení: Skoro každý den teď přicházím se svými "kočkami" z pastvy až potmě, kolem páté. Tak co kdybychom si tu vycházku zkusili jen trochu prodloužit?Vyjdeme všichni tři něco po 14 hod, kolem 16-té by jsme mohli být tam. Půjdeme nejkratší cestou, chilku se zdržíme a hned vydáme zase zpátky, tak aby jsme byli doma kolem 18 hod. V případě jakýchkoli problémů nebo nepřízně počasí bychom určitě "vycouvali" zpět.

Nakonec se nám to podařilo. S Bělkou se přesun náramně zrychlil (většinou chodíme volně, bez vodítek, ona se s překážkami nijak nepáře, Malka si je pak vyřeší - bez tíhy zodpovědnosti za dědu - nějakým způsobem sama). Jenom místy jsem musel vzít Bělku "za ruku", kvůli pejskům ap. 

A byli jsme tam - v Betlémě. Děcka z jezdeckého oddílu právě dokončovala úklid stáje a přiváděla koníky, další naposledy ještě secvičovala koledy, začali přicházet další a další lidičky.

Pak už se před pěkně vyzdobenou a osvětlenou stájí objevilo několik pasáčků s kozami a ovečkami, andělíčci začli zpívat koledy a roznášet přání štěstí, na koni přijeli zdaleka tři králové, poklonit se Ježíškovi...


Co ještě povídat? Nádhera. Skutečnost daleko předčila mé očekávání. Prostá oslava této významné události v krásné mrazivé zimní krajině, bez složitých technických prostředků. Lidé i zvířata shromáždění v tom tajemném a míruplném prostředí stáje, vzpomínka na dávné časy, dárky a modlitba za budoucnost. Všechno umocnila i záře zapadajícího sluníčka na obloze, blížil se zrovna okamžik slunovratu...A nebeský Kračun se k nám od této chvíle zase navrací.

Za krásnou podívanou a zážitky děkuji Zuzce, která vše vymyslela a zorganizovala. Především pak dětem, dospělým a živáčkům ze stáje Tennessee Bonanza, kteří ten Betlém uskutečnili. Mým ušatým parťákům zato, že mě doprovodili.

Přeji všem našim blízkým, rodině, přátelům a příznivcům (ale i těm, kteří nám nejsou příliš nakloněni) pěkné prožití Vánočních svátků, hodně zdraví, radosti a spokojenosti v Novém roce 2014.