Kračun

Zima teprve začíná, ale starodávný nebeský Kračun právě obrátil své kroky a zase se k nám vrací.





Už Ho vidíš?


Hezké prožití Vánočních svátků a hodně zdraví, štěstí a spokojenosti v Novém roce 2008 Vám přejeme z Horeček

Malé oslí cesty

Pár dní před koncem prázdnin jsme si udělali s babičkou a vnukama výlet na hrad Hukvaldy. Jeli jsme tam autobusem a chtěli jsme ještě projít oborou a navštívit starý vodní mlýn na dolním konci Kozlovic.

Procházeli jsme dobře známá, předtím už mockrát navštívená místa. Všude je tu vidět plno změn: Zub času ulámal větve některým stromovým velikánům anebo je vyvrátil i s kořeny. Ale z kůry několika vykotlaných líp už zase vyrůstají mladé stromky.

Z podhradí až na hrad je položena nová asfaltka, po níž frčí kolem návštěvníků auta (řemeslníků ?) Snad ta úprava neublížila kořenům staletých buků okolo. Přečkaly tady už nejednoho zeměpána.


Celý hrad prošel za poslední léta rozsáhlou rekonstrukcí a je pěkně opraven, člověk se dostane i tam , kde dříve ne. Hned za hradní branou padnou do oka 3 výrazné reklamy: Mittal steel, Tatra Kopřivnice, Letiště Leoše Janáčka. Proč asi jenom ty tři?

Vstupné pořádně podražilo, ale hned za pokladnou pestrá nabídka všelijakých tretek i výtvarných ? prací. Ale pěkná zákoutí, zpřístupněné sklepy i místnosti, schodiště až na vrchol hradu s krásnou vyhlídkou stojí za to.


Hradní cisterna jakoby připravená k napuštění vody, též studna stojí na svém místě. Je pročištěná až do hloubky cca 140 m, tj asi 50 m nad úroveň Ondřejnice, doplněna o popis historie: Kdysi dávno ve středověku z té veliké hloubky čerpali vodu pomocí obrovského dřevěného mechanizmu - nevolníci, vězni a kdo ještě asi?..

Snažím se představit, jak to vypadalo a probíhalo, kolik tady muselo žít lidí a kolik síly, odvahy, vytrvalosti, technické dovednosti, ale i strádání a utrpení bylo potřeba k tomu až se to vše podařilo uskutečnit. A ovšem taky - velké víry a snad i bezděčného smyslu pro vše krásné, vždy v harmonii s přírodou.

Dodnes o tom svědčí další kamenné stavby nejen na hradu, ale i v jeho okolí: Sochy, kostely, kapličky, kříže a památníky u cest i v polích. Boží muka i odpočívadla pro pocestné. My jsme kolem šli taky - bylo horko a nechtělo se čekat na autobus.

Ale: Ta silnice, po níž před pár lety projelo možná jen pár desítek aut za den je dneska pěkně opravená a je na ní mnohem větší provoz. Zmíněná odpočívadla už skoro zmizela, nebo jsou jakoby skrčena kdesi v trní a kopřivách pod silnicí. Anebo vandalsky zničena! Všechny svatostánky zamčeny. Proč? Jaký je sled příčin a následků, který dovedl k tomuto stavu? A tak poutníče, buď vděčný i za kousek stínu na neposečené mezi. Zato však jdeš po nově označkované naučné stezce Leoše Janáčka.


Nemám vůbec nic proti našemu slavnému rodákovi, ale podle toho, co jsem na webu "vyGooglil", možná se ta stezka (a další chodníčky) dříve jmenovaly jinak. Třeba měly něco společného se svatým Ondřejem (viz taky pojmenování říčky, zasvěcení kostela na Hukvaldech i jméno každoroční listopadové pouti). Kdo to byl? Jaky měl vztah ke zdejšímu kraji?

Zrovna mám rozečtenou knihu "Cestou hvězdy" od Pavly Jazairiové o slavné Svatojakubské pouti do Santiago de Compostely. O dodnes živé pouti, která je doslova prošpikovaná historii na každém kroku a každoročně ji absolvuje po různých trasách tisíce poutníků z celého světa. Dostal jsem se k té knize vlastně oklikou přes odkazy na francouzském oslíkářském portále a informaci svého bratra. Asi by bylo zajímavé porovnat líčení dalších cestovatelů, vydané v knižní podobě, jako třeba: Poutník - Mágův deník od Paula Coelha nebo Ultreia od Zdeňka Susy. Kdo je tak netrpělivý jako já, může si o tom prolistovat na webu dokument Pavla Stěhuleho se spoustou obrázků. A najít tam spoustu dalšího. Jenom jsem si všiml, že kostely tam mají pro pocestné otevřeno - jak tomu ještě donedávna bývalo i u nás...

Přemítám o podobnostech a rozdílech této slavné pouti s naší méně slavnou Svatoondřejskou. Pardon, měl bych říct: Naučnou stezkou našeho Slavného Rodáka. Na jednom panelu této stezky se dočítám, že kámen pro zmíněné pomníčky a stavby pochází z nedalekého Kazničova. V kamenolomu lámali až 20m velké kusy pískovce, některé z nich dotáhli až na hrad a dosud tam leží. Kdo a jak?

Cestou jsme uviděli i dva příklady vztahu člověka ke zvířatům: Mladá rodinka táhne velkého psa bernardýna po desítkách železných schdů až na vrchol hradu. Pes v tom horku sotva lapá po dechu...Dvě děvčata přijíždí odkudsi na koních až k dolním hradbám, uvážou zpocené koníčky na plném slunci na parkovišti mezi auty a samy se jdou osvěžit - naštěstí se za chvilku vracejí a jedou dál...

Před setměním jsme se zdrávi vrátili domů, a tam už netrpělivě vyhlíželi naši čtvernozí kamarádi, připraveni vydat se za svou každodenní činností, na svou malou oslí cestu za Horečku. Jsem v pokušení tento výlet zahrnout taky do těchto cest a přiřadit mu pořadové číslo 1. Proč, mají zde číslovky vůbec nějaký význam?

Možná mají, stojí na nich přísloví, že "opakování, matka moudrosti". Podobně jako při našem "Oslím výcviku", učíme se navzájem. Především já se učím od svých ušáků základní logice, jako že není radno vynechávat nebo přeskakovat stupínky vývoje, neboli "stavět dům od střechy". A jednou z podmínek uskutečnění větší cesty je třeba, že musíš nejdřív projít určitý počet menších cest s různým stupněm obtížnosti, Malých oslích cest. Ze stovek drobností na těchto cestách se mohu učit chápat jejich "řeč", kterou vyjadřují své potřeby, strasti i radosti...

Děkuji svým spolucestovatelům za pěkné zážitky a nové podněty. Děkuji i milým ušákům Brokovi, Bělce a Malušce za to, že v jejich přítomnosti mohu rozvíjet svou trpělivost a učit se z jejich obrovské intuice. Za to, jak dávají člověku pocítit sounáležitost stáda nebo smečky, rodiny. Za spřízněnost na pouti životem. Jednoduchý, čistý a naprosto nezáludný vztah, kdy ve stádu se nestrpí žádné úmyslné zranění druhého, protože jeho jediným smyslem je: Přežít!

Vztah, který vzniká bez jakýchkoli vedlejších podmínek, vyvíjí se na těchto cestách a trvá po celé věky. Od narození k smrti a od nového zrození dál.

Návrat

Tak už jsme zase zpátky doma. Cestovali jsme jenom jeden den. Na místo srazu pod horama jsme došli s malým zpožděním, protože bylo horko, skoro na každém kousku stezky nějaká dobrá travička, plno dětí na prázdninách, a to většinou vyvolávalo oboustranný zájem.

Přátelé tu byli už od předchozího dne. Oba naši známí oslíci, Raika s Bonifácem byli uvázáni na louce, ve stímu u zdi polehávalo asi 5 nebo 6 koziček. Ale náhle se stalo, čeho jsem se nejvíc obával: Bonifác se utrhl z úvazku a jako blesk vyskočil na přicházející Malku, plně zatíženou svým nákladem. A jak to bývá, zakousl se ji do krku. Ta to chudák chvilku ustála, pak pod tou tíhou klesla na zem.

Kamarádi sotva odtáhli rozvášného Bonifáce pryč, ale Malka spadla nějak nešikovně a nemohla chvíli vstát. Náklad rozházený, krosna zkřivená a pootočená, zamotaná lanka, zmatek. Nakonec sama vstala a podařilo se mi ji uvolnit. Ale vtom tu byl Bonifác znovu! Malka se mu snažila utéct, ale po pár set metrech se - v pro ni dosud neznámém terénu - zastavila před mostem a Bonifác na ni znovu skočil.

Všude plno lidí, na cestě auta. Situace vysloveně nebezpečná! Naštěstí se nikomu nic nestalo a s pomocí známých jsme to nakonec vše zase dali do pořádku.

Po obědě a chvilce odpočinku jsme se přece ještě rozhodli zkusit jít dál. Ale na přechodu první strže a potůčku se to definitivně rozhodlo. Cítil jsem, že už to není ono, ale rozhodující byla Malka. Čekal jsem, až půjde dál za ostatními, ale ona se rezolutně otočila a vystoupala zpět na okraj strže. Náklad se ji zase otočil na bok! Jenom Bělka by šla dál a čile se trkala s ostatními kozičkami.

A tak jsme si popřáli šťastnou cestu a obě karavany se vydaly opačnými směry. Z dálky bylo ještě slyšet žalostné Bonifácovo hýkání.

Jakoby instinktivně cítily, že se jde domů, šly moje "děvčata" zpátky docela vzorně, ani jsem je nemusel nijak pobízet nebo táhnout. A to i po silnicích s poměrně hustým provozem. Jenom krosna s nákladem už nedržely pohromadě, cestou se to ještě dvakrát sesunulo. Přesto jsme k večeru už zase byli zpátky, asi o hodinu rychleji než ráno, v klidu a bezpečí domova.

Po odpočinku jsem Malce prohlídnul, vyčistil a ošetřil Bonifácovy kousance. Druhý den tam měla kolem nich otoky velké jako pěsti a sálalo z nich horko. Dával jsem na ně studené obklady. Drobné oděrky má i na bocích a též odřeniny v "podpaží" za předními nohami od podpínky. Lékař doporučil dávat obklady dál, v případě, že by ranky začaly hnisat, tak desinfikovat, v případě horečky asi antibiotika.

Ale třetí den se už otoky hodně zmenšily, ranky zaschly a Malka se už zase vyválela v popelu ohniště, ale jenom na jednom boku s menším otokem. Včera večer už se tam vykutálela z obou stran.

Shrnutí:

Naše cesta trvala 11 hodin. Ušli jsme za tu dobu něco přes 16 km. Malka nesla hlavní tíhu a většinu našeho vybavení pro několikatýdenní táboření. Přes uvedené problémy jej donesla celý vpořádku zpátky. Velice dobře se projevila ve vypjatých chvílích: Postála i v rušném provozu, počkala při upevňování nákladu, trpělivě zvedala nožky, když bylo třeba rozplést lanka. Drobná poranění se ji velice rychle hojí.

Závěry:

Střetnutí s hřebcem je třeba předem připravit, zajistit klidné prostředí, volnost a rovné podmínky pro oba, bezpečí pro všechny, kdo se mohou vyskytnout poblíž.

Použitá krosna - nosič nákladů se neosvědčila. Těžiště nákladu bylo moc vysoko, bude třeba snížit. Pak odzkoušet při delším nošení středně těžkých nákladů, zda se netvoří otlaky a odřeniny, případně dále upravit.

Tuto cestu započítávám jako 45. trenink zdolávání překážek, celodenní túru s velkou zátěží 40 kg, místy v rušném silničním provozu.

P.S.:

Dneska ráno: Malka má "výbornou náladu". Jdeme z pastvy domů a Malka do mě zezadu drcá nosem, nebo se všelijak "kočkují" s Bělkou - navzájem se pošťuchují a prohánějí, chvílema jakoby hrají na schovávanou...
Odpoledne jsme spolu měli 46. trening bez zátěže u řeky. Na prvním brodu nechtěla jít, na druhém poprvé vstoupila předníma nohama do vody. Ve třetím brodu je zúžené místo, kde je proud široký jen asi 2m, ale voda hlubší. Malka to místo téměř bez váhání zvládla, i když musela vejít asi do 30cm hloubky!

Přípravy na "oslí" putování

V těchto dnech vrcholí přípravy na další Velkou Oslí Cestu. Já se na ní též dlouhodobě připravuji a tak prohlížím seznamy potřebných věcí, které jsem si udělal hned po návratu z naší první velmi krátké zkušenosti před třemi lety. Zjišťuji, že je tam všechno, jedině, že bude třeba ze všeho - do počtu i do váhy - ubrat. Je to pro mne dost těžké rozhodování, protože přece jen jsem už zvyklý určitému pohodlí. Není to však jenom o balení, řadu jiných příprav jsem se snažil popsat už dříve.

Na těchto cestách jde o něco jiného než jsme zvyklí u běžné turistiky. Na sluníčku nebo v dešti, za větru a chladu, v prachu, blátě, s mouchami a komáry, někdy o hladu i žízni. Večer: Jak si usteleš, tak si lehneš - většinou na tvrdou zem. Toto je jen stručný a neúplný výčet všeho nepohodlí. Tak o co tu potom jde? Rád bych to někdy podrobněji rozebral, ale jsem v tomto oboru jen pouhý terotik. A navíc je třeba všechnu ty věci nějak nabalit, uložit a upevnit na hřbet oslíka tak, aby jej to neotlačilo, a cestou nepoztrácelo ani nepromoklo. Jak na to?

Uprostřed těchto úvah se tady včera objevil Pavel s tím že během jednoho až dvou dnů by chtěli vyrazit na cestu. A tak se rychle rozhoduji a namísto dlouhého uvažování honem naskládám pár nejnutnějších věcí na hromady a pak do vaků. Náklad dělá dohromady asi 40 kg, Malka je silná a věřím že jej na našich cestách bude spolehlivě nosit. A tak můžeme jít. Směr jako obvykle jihovýchod, návrat po nějaké době.

Rád bych průběžně dokumentoval průběh cesty, v administraci Bloggeru jsou již funkce pro Mobilní blog zabudovány, ale nemám na to zatím vybavení a tak snad až bude nějaká delší zastávka a připojení k internetu, pošlu možná pár fotek.

Myslím si, že téma těchto "oslích cest" může být pro někoho dosti zajímavé a snad by si zasloužilo podrobnějšího zpracování formou klasických webových stránek, publikace nebo podobně, nu uvidíme po návratu.

Je to už více než dva roky, co píšu do tohoto Blogu. Mohl jsem si na něm odzkoušet řadu technických postupů a ověřit si jak fungují. Otevírám tedy dnes tento Oslí zápisník pro všechny hledající s přáním, že třeba najdou něco užitečného.

U splavu

Včera odpoledne bylo velké teplo, něco kolem 35 stupňů a tak jsme zašli s Brokem k řece. Tam v jejím údolí je v tomto letním období vždy velice příjemně, stín a chládek. Brok už taky docela potřeboval vyčistit kožich a mi se též zachtělo trochu očváchnout ve vodě.

Zašli jsme tedy nejdřív k "peřejím". Brok tam vlezl úplně sám od sebe a ponořil se až po uši, což jindy nedělá. Snad proto, aby se ukázal před malým mopslíkem, který se trochu nesměle brouzdal v mělčinách u břehu. Po obdržení souhlasu od jeho paničky se Brok nechal bez protestů důkladně namydlit a umýt (tuto proceduru provádíme jen jedenkrát za rok).

Pak jsme se ještě přesunuli ke splavu u starého koupaliště. Tam se chodívám dost často koupat od jara do podzimu. Letos to ale bylo poprvé. Obut ve starých sandálech, "prorazil" jsem si cestu ke středu splavu, kde bylo nejmíň smetí: Jenom asi 5 pet lahví, 2 hliníkové krabičky od piva (hned je poznat, že na druhém břehu se konala o víkendu lidová zábava), několik igelitů a pár kousků umělých hmot. V rozích pod splavem je toho ještě víc, ale převažuje rostliná drť a trochu pěny.

Voda je ěkně chladivá, čirá a průzračná. Plavou v ní - ještě - i malé rybky. Tak já se přidávám taky. Splav stejnoměrně hučí, proud vody vše odnáší dál. Nad námi je nádherná modrá obloha se zelenou klenbou stromů, čerstvý vánek provívá. Zemský ráj to napohled, zpívá se v jedné písni :-(

Zjišťuji - po kolikáté už? - že toto všecko nutně potřebuji k životu. Peníze sice nejsou špatné, ale Toto si za ně nekoupím...Neumím si představit že toho není.

Večer před deštěm

Dnešní den byl velice horký a dusný, už kolikátý v řadě za sebou. Malka s Bělkou jej většinou proležely doma ve chlévě. K večeru jsme se vydali na pastvu. Když přejdu do naší ohrady, většinou samy chodí přes branku za mnou. Ale tentokrát bylo vše jinak:

S prvními kapkami deště po předchozích parných dnech jakoby najednou celá příroda ožila a blížící se bouřka vše zelektrizovala, samořejmě i naše milé kozy. Ty zamířily právě na opačnou stranu, do chatoviště. Začaly nakukovat do zahrádek a běhat po loukách, které jsou již posečeny.

Běhaly kolem mě, a když jsem se snažil přiblížt, velkým obloukem oběhly a nedaly se nijak chytit. Ale přitom všude lítaly i za mnou, jakoby z velké radosti a bujnosti, jakoby říkaly: "Tak si nás dědku chytej, schválně, jestli nás dohoníš"! Malka přitom stihla navštívit i několik chat a se všemi komunikovala, jenom se mnou ne.

Se dvěma malými pejsky: Dělá se, jakoby z nich měla náramný strach, kličkuje a vzápětí zase stojí, natáčí za nimi hlavu i své radary - uši. S jedním chatařem a jeho paní: Nechá se i klidně pohladit.

Bylo už tsně před bouřkou a chtěl jsem se dostat domů ještě za světla i za sucha, a tak mi nezbylo, než poprosit onoho chataře, jestli by Malku vzal za ohlávku. Beze všeho ji chytil a předal. Pak už jsme šli všeci tři (Bělka je vždy u každého dění), velice klidně a spořádaně - jako někde ve městě na kolonádě - zpátky na naší pastvinu.

Pak začalo lít jak z konve. Největší liják jsme přečkali v boudě. Domů jsem se dostal sice až za tmy a notně promoklý, ale bohatší o právě popisované zážitky.

Základy výcviku

Chtěl bych předeslat, že to, co se tady snažím sepsat, nemá za cíl danou tematiku jakkoli zobecňovat, ale spíš dokumentovat moje konkretní zkušenosti s konkrétními zvířaty, tedy Malkou, Bělkou a Brokem.

Přestože jsem sám velmi nedůsledný a nepořádný - a snad právě proto - se snažím směřovat k nějakému výcviku a především sebe, ale i tyto své kamarády naučit v budoucnu nějakým "novým kouskům". Jen jestli už na to není příliš pozdě.

Spolu s Malkou jsme ale přesto udělali další malý krůček. Z určitého hlediska možná i dost velký: Při dnešní trenigové vycházce se nám podařilo překonat zase jednu z jejích bariér - silniční most přes Lubinu. Nešlo to zase tak hladce, jak by se zdálo, Malce se ten most a provoz na něm už odedávna silně nelíbí, a tak vždy vyvíjí všelijaké aktivity, jak se z daného úkolu vykroutit.

Jak znám Malku, tak je to osobnost velice opatrná a konzervativní. Jakékoliv překážky nejdřív prozkoumá, a pokud se ji něco nezdá, raději je obejde a spíše ustoupí. Anebo si časem najde vlastní způsob. Je zvyklá chodit až poslední. Už jsem si dávno zvykl, že důsledně obchází každou větší kaluž na cestě, výmol a jiné podezřelé věci. Tak se už jejím "bariérám" vůbec nedivím.

Od jejího nejranějšího dětství tady na Horečkách bylo těch bariér nepočítaně, vyjímám jenom některé: Hluboký sníh, rozblácený terén, mokrý asfaltový chodník, který se najednou objeví uprostřed louky, kanalizační vpusť na cestě, docela malý potůček (velmi dlouho to trvalo než jej poprvé překročila, a pak ještě mnohem déle, než se jej naučila přeskakovat i na jiných místech). Též všechny lávky, mostky, železniční tratě a pochopitelně vodní plochy a toky vůbec.

Kdysi už dávno, po několika počátečních bolestných pokusech o překonávání těchto bariér, kdy jsem se snažil na Malku působit i hrubou silou, jsem od jakéhokoliv násilí definitivně ustoupil, protože mě to bolelo možná víc než ji. Postupně a po dobrém jsme během následujícíh let zvládli všechny drobnější překážky. Ale ty větší - a to jsou právě ty, které nás oddělují od "okolního světa" tu přetrvávaly i nadále: Silniční most, železniční přejezd, vodní toky...

Tak jsem se asi před rokem rozhodl, že podle možnosti budeme k těmto překážkám opakovaně chodit, s cílem je někdy překonat, ale bez nároku na nějaké předem stanovené hranice a dílčí výsledky, prostě jen tak, když to půjde, dobrá, když ne, tak zase jindy. Ale předsevzal jsem si zapisovat každý tento "trening" do deníčku. Tak, abych si někdy mohl třeba říci: Železnici se nám podařilo překročit na dvěstěpadesátýšestý pokus...Od té doby, co si vedu tu evidenci, proběhlo už 37 takových cvičných vycházek. U železnice jsme se dostali nejdál až asi 1m ke koleji, na mostovce jsme byli skoro až 4 metry.

Dneska tedy mohu konstatovat: Na 38. pokus se nám podařilo přejít celý silniční most tam a zpátky. Vybral jsem toto nedělní ráno pro menší dopravní provoz, možná nám přálo i štěstí v tom, že těsně před mostem stálo porouchané auto a ostatní projížděly krokem. Možná zapůsobilo i to, že jsem Malku před odchodem pěkně vykartáčoval a nasadil ji novou krosnu - nákladní sedlo. Každopádně Malka po několika obvyklých "výkrutech" nakonec přece jen celý most vedle mě přešla. Hodná, šikovná! Za odměnu dostala hned kousek suchého chleba a mohla si pak do libosti pochutnávat na klasech dozrávající trávy na zpáteční cestě domů.

Bolák

Někdy před pár měsíci se Malce vytvořil na břichu bolák. Asi z drobné oděrky nebo po bodnutí hmyzem a následné infekci do ranky. Možná se tam Mala sama kousla, nevím, uniklo mi, kdy a jak k tomu došlo. Na tom samém místě byl (asi už po porodu) kožní žmolek jako velká fazole.

Asi ji to svědilo, občas si strup sedřela, nalepily se tam chlupy a špína, trochu zahnisalo a bolák se stával větší. Minulý týden už se na to byl podívat náš veterinář. Udělal prohlídku a pak strhnul stvrdlé pouzdro boláku až na živou tkáň. Potvrdil výše uvedenou domněnku a říkal, že tam možná byl i tzv. falešný struk. Doporučil opakovat jednou denně tento postup, včetně omytí v desinfekčním roztoku. Anebo eventuálně podvázat celý bolák silonovým lankem.

Několik dní jsem to tak prováděl, ale nevydržel jsem se dále na tu živou ránu dívat a raději se rozhodl pro podvázání. Neměl jsem však o věci žádné zkušenosti a vědomosti a skoro už jsem nemohl ani spát. V noci se mi vyrojilo spousty otázek, co s tím: Jaké to lanko vlastně použít a jaký uzel, ve kterém místě to podvázat (pod vlastním bolákem nebo až pod kožním žmolkem), jak to desinfikovat a jak dlouho to bude trvat než to odumře a jizva zacelí...

Díky laskavosti a trpělivosti našeho pana doktora se mi další dny dostalo na tyto i další otázky odpovědi. Ale v noci se opět objevila představa, jak ten zákrok Malku bolí a jak se vzpíná, vyhazuje, otáčí a křičí bolestí. Ta záležitost je přece nevratná a musí se provést dobře - když se Malka bude vzpírat, bude ji přece třeba upoutat a znehybnit! Ale zase, jak na to? V představách jsem vymyslel postup, že ji za nohy pevně uvážu ke čtyřem kůlům a za hrudní podpínku zajistím na vysokou železnou konstrukci u sousedů, aby při tom zákroku neupadla a neublížila si...

Dále potřebuji pomocníka, který mi aspoň přitiskne první uzel, aby nepovolil, případně mi podá věci a bude uklidňovat Malku. Lída má z toho strach, říká, že si netroufá, ať si někoho domluvím.

Ráno jsem dovedl obě zvířata z pastvy. Jsou zvyklé na ranní krmení (to teď už spočívá jen v tom, že dostanou nějaký drobný pamlsek - kousky jablka, mrkvičku, nebo hrst ovsa se solí, lněného semínka, kousek suchého chleba a pod. Doma ve chlévě je taky mohu lépe prohlédnout, vyčistit a celkově "zkulturnit". Mají teď po celododenní šichtě trochu klidu, stín, sucho, závětří, bezpečí ... a hlavně si mohou pár hodin poležet a odpočnout od těch hrozných much. A tak chodí domů rády a bez pobízení.

Je to tak skoro každý den stejné a Malka je v tuto dobu velice pokojná. Což kdybychom to přece jen zkusili, podvázat ten velký bolák, prostě jen tak, bez jakékoli fixace? Zkusil jsem to nejdřív sám, pomalu jsem začal utahovat lanko. Bolák se trochu nafoukl a vytrysklo pár kapek krve a hnisu. A Malka trpělivě stála. Lída se nakonec přece jen odvážila uzel přitisknout. V duchu jsem řekl: Malko, odpusť mi tu bolest. A zatáhl jsem lanko vší silou, až se očko zatáhlo na průměr asi 1cm. Snad se to povedlo. Malka přitom zákroku pořád stála na místě, jen párkrát pohodila hlavou a trochu zakvikla - hodná, trpělivá.

Prosím Pánbička, ať se ji ten bolák zase zahojí.
Následujících pár týdnů bych jim chtěl věnovat víc času než obvykle. Aby se snížil počet štípanců od komárů a ovádů, budeme víc ve stínu lesa. Častěji bychom si měli zajít jen tak ke trati a silničnímu mostu, k našim cvičným bariérám. Ale o tom zas někdy příště. Zatím budu podrobně sledovat další průběh. Přeji brzké uzdravení.


Úterý, 29. května 2007

První týden je skoro za námi, pro samé obavy jsem skoro na nic jiného nemyslel. Hned minulý pátek ráno, když jsem přišel na pastvu, vidím: Bolák celý krvavý a jakoby nafouklý. Hned jsem volal našemu lékaři, řekl mi, že to může trvat až 5 dní i víc, doporučil pokračovat v omývání a desinfekci jednou denně.


Čtvrtek, 31. května 2007

Bolák je pořád stejně velký, ale postupně ze tři stran zčernal a ztvrdnul. Ze předu si ho Malka občas líže nebo se ohání po mouchách, a tam je pořád ještě trochu červený. Zašel jsem tedy znovu na VET, jestli není třeba něco změnit a ukázal pořízené fotky. Výsledek konzulatce mě trochu uklidnil: Zdá se vše vpořádku, asi jenom nějaká malá cévka zůstala průchozí, podvázání bude třeba dotáhnout (ještě jednou podvázat). Varovným signálem by v případě nějaké komplikace byla změna chování Malky, nechuť k jídlu, zvýšená teplota nad 39 stupňů.

Odpoledne jsem po omytí chtěl bolák znovu podvázat. Ale bylo již horko a nějak rušno. Vše jsem připravil, Lída měla ještě nějaké povinnosti a chvilku jsme čekali. Ale koza již seskočila z ponku a dala najevo svou chuť už jít ven. Malka ještě stála, ale vzápětí se též natočila ke vrátkům. Konec siesty! Dědo, jdeme! Vždyť nás čeká spousta aktivit!


Pátek, 1. června 2007

Dneska jsme to konečně provedli. Bylo to obtížné kvůli velkému horku. Všichni nějak rozrušeni, ani Malka nebyla klidná. Uzel se povedl upevnit až na druhý pokus. Doufám, že snad už to bude dobré a trápení nám zase skončí.

Abychom si trochu zkrátili tyto nepříjemné zážitky, zašli jsme si k semaforu u trati, jen tak naobrátku, bez zvláštních nároků, jako v pořadí 37. cvičení, počítáno od loňského podzimu.


Pondělí, 4. června 2007

Část boláku pod prvním podvázáním se již scvrkla asi na polovinu původní velikosti, zčernala a ztvrdla, ale nad tím novým pod kůži vznikl otok? až 10 cm okolo a zároveň se tam z povrchu kůže odlupují mastné, jakoby voskové lupínky či strupy.


Neděle, 10. června 2007

Bolák zasychá, otok se zdá trochu menší, Malka s Bělkou se už zase občas navzájem prohánějí, až je musím krotit, chválapánuBohu...


Úterý, 19. června 2007

Bolák dobře zasychá, scvrkává se, tvrdne a jakoby se vtahoval dovnitř. Otok téměř zmizel. Okolo toho místa se vytvořila úzká kruhová zóna bez srsti. Úvazky jsou volné, některé se už sesmekly, zbylé jsem odstranil. Po vyčištění a desinfekci jsem pořídil náčrtek a pár fotek. Odpoledne jsem s tím zašel na VET ohledně dalšího postupu. Lékař doporučil ponechat tak, a pokračovat jako dosud. Příležitostně se u nás zastaví, aby se ještě sám podíval.


Čtvrtek, 2. srpna 2007

Pahýl boláku splasknul, úplně ztvrdnul a zčernal. V rámci 47. cvičení jsme se vydali s Malkou do města za naším lékařem. Řekl, že je to v pořádku a odštípnul část pahýlu v místě prvního podvázání. Zbývající část asi po nějaké době odpadne taky. Prohlídnul taky Bonifácovy kousance na krku a konstatoval, že to bývá nejčastější poranění klisen...Bonifác je však podle něj dost velký "raubíř". Ve stádu ve volné přírodě se takové chování netrpí, ostatní hřebci by takového provinilce prostě utloukli: Totiž každé, i drobné poranění může být otázkou přežití.


Středa, 29. srpna 2007

Malka si asi sama začala odtrhávat zbývající část pahýlu boláku. Anebo se o něj nějak zachytila. Na hohou a pod břichem jsou krvavé stopy. Na vnitřním okraji (směrem ke hlavě) je zátrh až na živou tkáň, v nejhlubším místě bělavý proužek. Ihned volám VET, ale je na dovolené, a tak aspoň důkladně desinfikuji. Rukou se do těch míst pořádně nedostanu, tak používám malý štěteček.


Pátek, 7. září 2007

Pahýl boláku se už začíná oddělovat. Část, která ještě drží má průměr asi jen 1cm. Pozůstatek má hřibovitý tvar s hlavičkou o průměru asi 4cm a lze jím otáčet asi +- o 90 stupňů.


Neděle, 9. září 2007

Dnes ráno už je zbytek boláku pryč, zbývá jen kruhová čerstvá jizva. Provádím obvyklé očištění a desinfekci, pořizuji dokumentační foto. Děkuji a prosím ať se Malce vše brzy zahojí.

Štítky, značky, záložky...

Nový Beta Blogger přináší řadu technických novinek a výhod. Kromě rychlejšího vkládání i editace příspěvků a snadnější úpravy vzhledu je to předevěím jednodušší navigace v blogu i systém třídění obecně.

Počáteční nevýhodu původního Bloggeru v tom, že postrádál schopnost vytvářet kategorie, nový Beta Blogger dobře nahrazuje použitím technologie štítků / labels, to jest jiného kategorizačního algoritmu, než jaký je obvyklý u většiny ostatních.

Značky / Tagy - a jejich ekvivalent Kategorie, které jsem si tady dosud zavedl oklikou z dříve citovaných zdrojů teď prostě jenom záložkuji ve svém oblíbeném Delicious a pro navigaci v blogu již nadále používám štítky. Ty jsou dobře provázány s vyhledávači a poskytují mnoho možností dalšího třídění ( abecedně, chronologicky, statisticky a j).

Hvězdný prach

Jako každoročně, v těchto dnech vyklízím z chléva a dělám tam větší úklid. Za celou zimu se tam nashromaždilo spoustu špíny a prachu, a asi i různých zárodků hmyzu, bakterií a podobně.

Nespotřebované a pošlapané seno spaluji, zamočenou slámu vynáším na hromadu i s jiným organickým odpadem. Samotný hnůj - kozí bobky a oslí kobzolky průběžně sbírám a zarývám do záhonů. Stírám pavučiny ze všech zákoutí a smetám prach ze všech plošek. Vymývám podlahy, odpadní kanálek a nakonec čistím i okna. Do chléva proudí čerstvý jarní vzduch a moje nebešťanky se jen tak spokojeně protahují...

Dělám tu práci docela rád, nevadí mi že při tom trochu načichnu tím chlévem. Žel, někomu ovšem chlévská mrva a všechny ty přirozené věci okolo dosti smrdí. A snad pro to ani nemá ve svém slovníku jiné výrazy než ty nejhrubší a nejvulgárnější. Nesnáší dokonce ani vlastní tělesné pachy a používá deodoranty. Vlastní děti balí do měkoučkých, dobře nasákavých Pamper's a používá tisíce dalších "skvělých přípravků s obrovskou silou a zaručenou účinností", které mu doslova až pod nos přinesou reklamy z medií.

Vzpomínám si, že u nás doma se docela samozřejmě a hezky používalo pojmenování jako kozí bobky, kobylince, koblížky od kraviček a podobně. Uvědomuji si taky, že až dosud - naštěstí - velká část lidstva si udržuje tento přirozený a vzájemně se respektující přístup ve vztahu k naším čtyřnohým přátelům. Ano, je v tom i hodně úcty a pokory, jedná se o službu. Jsme přece závislí jeden na druhém! Miliony lidí dodnes každodenně v mnoha aridních oblastech Země připravují vlastnoručně z dobytčího trusu hodnotné topivo, které jim umožňuje v tvrdých přírodních podmínkách přežít.

A jakým způsobem se třeba uklízí v horké Indii, kde voda je velmi vzácná? Pořád se všude jenom horlivě zametá, nanejvýš se to trochu pokropí. A všude kolem mračna prachu. V dusném vedru se hned na vše zpátky usazuje a lepí. Prach tak jemný až neviditelný, že je zkrátka všudypřítomný. Víří na ulicích, ve městech a na vesnicích. Usazuje se na keřích, stromech, zvířatech i lidech. Lepí se člověku po celém těle. Prach z myriad živočichů celé planety, Hvězdný prach.

Vždyť všichni žijeme na jedné planetě a pocházíme z matky Země. Swami Maheshwarananda o tom vyprávěl při setkání ve Vysokých Tatrách počátkem 80 let. Zpíval, překládal ze Sanskrtu a vysvětloval starou duchovní píseň :

Šivo Ham, Šivo Ham

Jsem Šiva, jsem Šiva, věčné Átma jsem.

Celý vesmír září čistým světlem vědomí
- a je to Átma, základ celého vesmíru -
ve všech živých bytostech je stejné Átma
je to duše vesmíru

Toto Átma jsem Já,
jsem ve všem, co je živé,
mé Já je duší všeho živého
Átma je nesmrtelné, smrtelné je tělo
Átma všech bytostí je to, co je věčné

žádná zbraň ho nezraní, oheň ho nespálí,
voda ho neuhasí a smrt nad ním nemá moc

Átma dává hvězdám jasnou záři,
ozařuje celý vesmír,
je i v měsíci a ve Slunci

Přítomno je v každičkém atomu,
v každém zrnku prachu a proniká vším

Nevzniklo a nemůže být zničeno,
bylo, je a bude,
Nezanikne nikdy.

O nezrozeném a nesmrtelném Átma a jeho slávě
zpívají i svaté Védy,
Všemohoucí též o tom vyprávěl Ardžunovi*

(* odkaz na knihu Bhagavadgíta)

Zhruba totéž, ale úplně jinými slovy vyjadřuje i Lao'c, starý čínský mistr ze 4. stol. před n.l. ( úryvek z knížky "Tao texty staré Číny", výběr v překladu Oldřich Krále, Praha 1971) :

Tao dává život
Te jej živí
věci tomu dávají tvar
okolnost dotváří vše -
tak každá z věcí
Tao ctí a váží si Te

Ta úcta k Tau a vážnost k Te
přitom nejde z nějakého příkazu
leč je tu co trvalá a věčná přirozenost !

Tao dává život, Te jej živí
dává mu růst, chová jej, dodává mu stálosti, dotváří jej.
Stará se o něj a chrání.

Tak život dát a nevlastnit jej
pracovat pro něj, ale nezakládat si na tom
pěstovat ho, ale nevládnout mu -
to vše se nazývá: Mystické Te !

Představuji si, jak ohromně narůstají soudobé antropogenní usazeniny (včetně skladišť a smetišť všeho druhu). Slyším a čtu o tom, jak ubývá pitné vody a čistého vzduchu a zhoršuje se jejch kvalita - na vlastní kůži to vše pociťuji. A proto sepisuji tento příspěvek pro všechny ty "Útlocitné" k zamyšlení, i jako připomínku starého rčení: "Člověče, pomni, že prach jsi a v prach se jednou zase navrátíš". Ten prach ovšem není jen tak obyčejný. Je to též prach nebeský.

Viktorka odejela do světa

Viktorka už v Tiché není. Odvezli ji minulou neděli. Tak to v životě chodí. Začíná jeho další etapa.

Oslí rodinka byla v zimě spolu a volně se mohla pohybovat po celé zahradě. "Celých" 225 dní byla Viktorka s mámou Raikou, Bonifác s nimi pobyl asi 190 dní. Dobře se za tu dobu poznali a sžili.

Loučení prý bylo docela klidné a bez emocí. Viktorka prostě "nasedla" do pohodlného" koňského přívěsu a už jeli. Její nové působiště je na středním Slovensku v obci Zaježová. Hledal jsem to místo ve svých mapách, ale nenašel. Tak jsem to zkusil na webu a ejhle: www.zajezka.sk

Jsou to dosti obsáhlé a pravidelně udržované stránky. Odehrává se tam množství zajímavých činností zaměřených většinou k harmonickému životu člověka v přírodě a úctě k životu. Nedá se to jednoduše popsat nebo zařadit, protože tam působí mnoho různých subjektů a organizací. Hodně se tam tvoří a je to i kulturní centrum.

Myslím že se tam Viktorko budeš mít dobře. Přeji vše nejlepší a možná, zase někdy nashledanou.

Narodil se oslíček

Od neděle 28.ledna čítá oslí rodina zase o jednoho člena víc. Na oslí farmě se Male narodil droboučký hřebeček a dostal jméno Míňa. Zatím se má čile k světu:


Míňo, vítej tu na Zemi a vše nejlepší do života !

Letošní zima

100_0582
Originally uploaded by vlado.

je na Horečkách až dosud velice mírná - a ve srovnání s tou loňskou - docela milosrdná. Tož zimo, zimečko, buď taková i dál...