Dnešní den byl velice horký a dusný, už kolikátý v řadě za sebou. Malka s Bělkou jej většinou proležely doma ve chlévě. K večeru jsme se vydali na pastvu. Když přejdu do naší ohrady, většinou samy chodí přes branku za mnou. Ale tentokrát bylo vše jinak:
S prvními kapkami deště po předchozích parných dnech jakoby najednou celá příroda ožila a blížící se bouřka vše zelektrizovala, samořejmě i naše milé kozy. Ty zamířily právě na opačnou stranu, do chatoviště. Začaly nakukovat do zahrádek a běhat po loukách, které jsou již posečeny.
Běhaly kolem mě, a když jsem se snažil přiblížt, velkým obloukem oběhly a nedaly se nijak chytit. Ale přitom všude lítaly i za mnou, jakoby z velké radosti a bujnosti, jakoby říkaly: "Tak si nás dědku chytej, schválně, jestli nás dohoníš"! Malka přitom stihla navštívit i několik chat a se všemi komunikovala, jenom se mnou ne.
Se dvěma malými pejsky: Dělá se, jakoby z nich měla náramný strach, kličkuje a vzápětí zase stojí, natáčí za nimi hlavu i své radary - uši. S jedním chatařem a jeho paní: Nechá se i klidně pohladit.
Bylo už tsně před bouřkou a chtěl jsem se dostat domů ještě za světla i za sucha, a tak mi nezbylo, než poprosit onoho chataře, jestli by Malku vzal za ohlávku. Beze všeho ji chytil a předal. Pak už jsme šli všeci tři (Bělka je vždy u každého dění), velice klidně a spořádaně - jako někde ve městě na kolonádě - zpátky na naší pastvinu.
Pak začalo lít jak z konve. Největší liják jsme přečkali v boudě. Domů jsem se dostal sice až za tmy a notně promoklý, ale bohatší o právě popisované zážitky.
čtvrtek 21. června 2007
neděle 17. června 2007
Základy výcviku
Chtěl bych předeslat, že to, co se tady snažím sepsat, nemá za cíl danou tematiku jakkoli zobecňovat, ale spíš dokumentovat moje konkretní zkušenosti s konkrétními zvířaty, tedy Malkou, Bělkou a Brokem.
Přestože jsem sám velmi nedůsledný a nepořádný - a snad právě proto - se snažím směřovat k nějakému výcviku a především sebe, ale i tyto své kamarády naučit v budoucnu nějakým "novým kouskům". Jen jestli už na to není příliš pozdě.
Spolu s Malkou jsme ale přesto udělali další malý krůček. Z určitého hlediska možná i dost velký: Při dnešní trenigové vycházce se nám podařilo překonat zase jednu z jejích bariér - silniční most přes Lubinu. Nešlo to zase tak hladce, jak by se zdálo, Malce se ten most a provoz na něm už odedávna silně nelíbí, a tak vždy vyvíjí všelijaké aktivity, jak se z daného úkolu vykroutit.
Jak znám Malku, tak je to osobnost velice opatrná a konzervativní. Jakékoliv překážky nejdřív prozkoumá, a pokud se ji něco nezdá, raději je obejde a spíše ustoupí. Anebo si časem najde vlastní způsob. Je zvyklá chodit až poslední. Už jsem si dávno zvykl, že důsledně obchází každou větší kaluž na cestě, výmol a jiné podezřelé věci. Tak se už jejím "bariérám" vůbec nedivím.
Od jejího nejranějšího dětství tady na Horečkách bylo těch bariér nepočítaně, vyjímám jenom některé: Hluboký sníh, rozblácený terén, mokrý asfaltový chodník, který se najednou objeví uprostřed louky, kanalizační vpusť na cestě, docela malý potůček (velmi dlouho to trvalo než jej poprvé překročila, a pak ještě mnohem déle, než se jej naučila přeskakovat i na jiných místech). Též všechny lávky, mostky, železniční tratě a pochopitelně vodní plochy a toky vůbec.
Kdysi už dávno, po několika počátečních bolestných pokusech o překonávání těchto bariér, kdy jsem se snažil na Malku působit i hrubou silou, jsem od jakéhokoliv násilí definitivně ustoupil, protože mě to bolelo možná víc než ji. Postupně a po dobrém jsme během následujícíh let zvládli všechny drobnější překážky. Ale ty větší - a to jsou právě ty, které nás oddělují od "okolního světa" tu přetrvávaly i nadále: Silniční most, železniční přejezd, vodní toky...
Tak jsem se asi před rokem rozhodl, že podle možnosti budeme k těmto překážkám opakovaně chodit, s cílem je někdy překonat, ale bez nároku na nějaké předem stanovené hranice a dílčí výsledky, prostě jen tak, když to půjde, dobrá, když ne, tak zase jindy. Ale předsevzal jsem si zapisovat každý tento "trening" do deníčku. Tak, abych si někdy mohl třeba říci: Železnici se nám podařilo překročit na dvěstěpadesátýšestý pokus...Od té doby, co si vedu tu evidenci, proběhlo už 37 takových cvičných vycházek. U železnice jsme se dostali nejdál až asi 1m ke koleji, na mostovce jsme byli skoro až 4 metry.
Dneska tedy mohu konstatovat: Na 38. pokus se nám podařilo přejít celý silniční most tam a zpátky. Vybral jsem toto nedělní ráno pro menší dopravní provoz, možná nám přálo i štěstí v tom, že těsně před mostem stálo porouchané auto a ostatní projížděly krokem. Možná zapůsobilo i to, že jsem Malku před odchodem pěkně vykartáčoval a nasadil ji novou krosnu - nákladní sedlo. Každopádně Malka po několika obvyklých "výkrutech" nakonec přece jen celý most vedle mě přešla. Hodná, šikovná! Za odměnu dostala hned kousek suchého chleba a mohla si pak do libosti pochutnávat na klasech dozrávající trávy na zpáteční cestě domů.
Přestože jsem sám velmi nedůsledný a nepořádný - a snad právě proto - se snažím směřovat k nějakému výcviku a především sebe, ale i tyto své kamarády naučit v budoucnu nějakým "novým kouskům". Jen jestli už na to není příliš pozdě.
Spolu s Malkou jsme ale přesto udělali další malý krůček. Z určitého hlediska možná i dost velký: Při dnešní trenigové vycházce se nám podařilo překonat zase jednu z jejích bariér - silniční most přes Lubinu. Nešlo to zase tak hladce, jak by se zdálo, Malce se ten most a provoz na něm už odedávna silně nelíbí, a tak vždy vyvíjí všelijaké aktivity, jak se z daného úkolu vykroutit.
Jak znám Malku, tak je to osobnost velice opatrná a konzervativní. Jakékoliv překážky nejdřív prozkoumá, a pokud se ji něco nezdá, raději je obejde a spíše ustoupí. Anebo si časem najde vlastní způsob. Je zvyklá chodit až poslední. Už jsem si dávno zvykl, že důsledně obchází každou větší kaluž na cestě, výmol a jiné podezřelé věci. Tak se už jejím "bariérám" vůbec nedivím.
Od jejího nejranějšího dětství tady na Horečkách bylo těch bariér nepočítaně, vyjímám jenom některé: Hluboký sníh, rozblácený terén, mokrý asfaltový chodník, který se najednou objeví uprostřed louky, kanalizační vpusť na cestě, docela malý potůček (velmi dlouho to trvalo než jej poprvé překročila, a pak ještě mnohem déle, než se jej naučila přeskakovat i na jiných místech). Též všechny lávky, mostky, železniční tratě a pochopitelně vodní plochy a toky vůbec.
Kdysi už dávno, po několika počátečních bolestných pokusech o překonávání těchto bariér, kdy jsem se snažil na Malku působit i hrubou silou, jsem od jakéhokoliv násilí definitivně ustoupil, protože mě to bolelo možná víc než ji. Postupně a po dobrém jsme během následujícíh let zvládli všechny drobnější překážky. Ale ty větší - a to jsou právě ty, které nás oddělují od "okolního světa" tu přetrvávaly i nadále: Silniční most, železniční přejezd, vodní toky...
Tak jsem se asi před rokem rozhodl, že podle možnosti budeme k těmto překážkám opakovaně chodit, s cílem je někdy překonat, ale bez nároku na nějaké předem stanovené hranice a dílčí výsledky, prostě jen tak, když to půjde, dobrá, když ne, tak zase jindy. Ale předsevzal jsem si zapisovat každý tento "trening" do deníčku. Tak, abych si někdy mohl třeba říci: Železnici se nám podařilo překročit na dvěstěpadesátýšestý pokus...Od té doby, co si vedu tu evidenci, proběhlo už 37 takových cvičných vycházek. U železnice jsme se dostali nejdál až asi 1m ke koleji, na mostovce jsme byli skoro až 4 metry.
Dneska tedy mohu konstatovat: Na 38. pokus se nám podařilo přejít celý silniční most tam a zpátky. Vybral jsem toto nedělní ráno pro menší dopravní provoz, možná nám přálo i štěstí v tom, že těsně před mostem stálo porouchané auto a ostatní projížděly krokem. Možná zapůsobilo i to, že jsem Malku před odchodem pěkně vykartáčoval a nasadil ji novou krosnu - nákladní sedlo. Každopádně Malka po několika obvyklých "výkrutech" nakonec přece jen celý most vedle mě přešla. Hodná, šikovná! Za odměnu dostala hned kousek suchého chleba a mohla si pak do libosti pochutnávat na klasech dozrávající trávy na zpáteční cestě domů.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)