nad falešnou nadřazeností a násilím člověka.
Událo se to včera při naší každodenní vycházce. Skoro všude leží mokrý sníh a není se kde napást, studený vítr a sněhové přeháňky. Tak jsme si udělali trochu větší výšlap. Nahoru přes Vodárenskou Horečku kolem Janíka k Vlčině. Tam jsme se na chvilku setkali s Lídou a Brokem, kteří se už vraceli domů.
Zamířili jsme dolů Vlčí ďurou kolem Mařenčiny studánky až k Lubině. S Bělkou jsme svižně přeběhli první lávku u hřiště a čekali, zda Malka přece jednou konečně překoná své "iracionální" zábrany a vydá se za námi. Vždyť ta plechová lávka je velice bytelná, Malka by se na ni pohodlně vešla dvakrát. Co na tom, že je poněkud křiklavě červenobíle natřená a že kroky na ní trochu duní?
Ale ne, zůstala nedůvěřivě stát v dostatečné vzdálenosti. Nepomohly ani naše přesvědčovací akce. Bělka se jakoby umělecky protahovala a balancovala po okraji základového zdiva. Já jsem si mezitím přisedl trochu blíž na zábradlí a Malku všelijak lákal. Stále nic. Popošla jen pár krůčků a natočila se slastně bokem ke sluníčku, které na cvhíli vykouklo z mraků.
Tak jsme šli zase dál. Bylo mi už trochu zima a představil jsem si doma horký čaj s rumem a něco dobrého k tomu. Abych zkrátil cestu, namířil jsem po chodníčku kolem vody. Došli jsme až k železničnímu mostu. Tedy my s Bělou až za ten most, ale Malča zůstala stát před ním. V minulosti jsme tudy už mnohokrát prošli, tak jsem si myslel že není objektivní důvod proč nejít dál.
A začal tanec. Vrátili jsme se s Bělkou zpátky a ta když viděla jak Malku pobízím, začala taky. Ona už má takovou techniku, že se vztyčí na zadní a zplné výšky Malku drcne do zadku. Jsou to pořádné žduchance! Malka si to chvilku nechává líbit, ale pak vykvikne a kopne. A já jsem k tomu vzal klacek a když Běla drcla z jedné strany, švihnul jsem z druhé. Když nešla, začal jsem křičet i nadávat. To bylo kopanců! všichni jsme nějaké schytali.
Bělka zkusila jinou taktiku: Chytala Malku z boku na citlivých místech za srst. Samozřejmě jsem to zkoušel taky a táhnul Malku vší silou pod ten most. Když se nám povedlo popojít pár metrů dopředu, Malka udělala kličku a otočila se zpátky. Škubnutí za ohlávku a znova dokola. Žádný křik, žádné bití a kopance! Úplně vysílen jsem nakonec klesnul Malce přes záda a v duchu přiznal, že má pravdu. V ten samý okamžik se mi vyjevilo staré indické přísloví: "To jenom ve společnosti oslů se rozdávají kopance, ve společnosti moudrých se rozdává poznání..."
Okolí pod mostem se od naší poslední návštěvy změnilo, při úpravách vysekali keře na břehu, na betonovém ochozu byla velikánská kaluž, dole nebezpečně hučela řeka a z železné konstrukce mostu tak strašidelně kapala voda!
Dali jsme si rozchod a co nejrychleji jsem zamířil zpátky. Po serpentinách nahoru k Janíkovi jsem -v těžkých gumákách- klel jak špaček a odkládal jednu vrstvu oblečení za druhou. Nahoře v ledovém větru si ještě našly kousíček trávy a tam jsem zase ještě jednou zanadával a vrátil se pro Malu s vodítkem. Šli jsme potom spolu bez jediné zastávky až domů. Malka šla opatrně těsně za mnou. Na jednom místě, v nejprudším srázu mě dokonce přátelsky chytla za kapuci, jako by říkala: Tak dědku, přestaň už brblat.
Zahrnuji včerejší vycházku též jako 67. cvičení v překonávání různých překážek počítaje od podzimu roku 2006.
