středa 29. října 2008

Vylet do Roznova

Jedno krásné ráno jsme se zase konečně vydali na svou "malou oslí cestu". Hlavním důvodem sice bylo rodinné setkání, ale neméně důležitým bodem byla má dlouhodobá cestovatelská příprava. Po celý rok nebyl na ty věci čas kvůli stavbě seníku. Konečně však máme střechu nad hlavou. Tak jsem narychlo ušil cestovní vaky pro Malku ze starých povleků křesel. Při zkouškách ji ty vaky celkem seděly na míru, ale když jsem tam naložil náklad (asi 20 kg), tak se ji to prověsilo pod břicho. Ale už nebyl čas, tak jenom přeložit tak, aby ji to nikde netlačilo a nevyčnívaly žádné hranaté výčnělky - a vyšli jsme.


Cestou bylo jako vždy mnoho setkání a hovorů. Jeden turista říkal, že nedávno potkal ve Vysokých Tatrách až nedaleko pod Slavkovským štítem jednoho mladíka s kozou - chodí prý tak odmalička spolu. Nu vida: Naši noví neznámí kamarádi... Na úbočí Javorníka jsme potkali známé. Divili se, kde se tu bereme. Malka si brzy nato zakřičela na jednoho psa, který ji chtěl prohánět. Jedno z děvčat, která doprovázel, neslo obrovský batoh. "Odkud s tím jdete? Z Javorníka, ale to mám jenom takovou cvičnou atrapu. Tak to jsme na tom skoro stejně, akorát že my jdeme teprve nahoru"...

Sedlo Javorníka je asi na půl cesty a byli jsme tam docela rychle, Malka se trochu zpotila. Tady jsme zvolnili tempo a vyhřívali se na sluníčku, kde to šlo, Mala s Bělkou si cestou pochutnávaly na všech darech přírody a následovalo ještě mnoho dalších rozhovorů. Brzy jsme byli dole na Pasekách. Poslední kilometr po asfaltce přes vesnici šly obě "holky" vzorně na vodítku, tak že jsem mohl druhou rukou poslat z mobilu zprávu o dosažení cíle. Cesta dlouhá necelých 15 km nám trvala asi 4 hodiny.

Domácímu pejsku Arnoldovi se ale naše karavana nijak nelíbila, hlavně proto že Bělka si jej dovolila náznakově trknout (ona to tak dělá jenom těm nejhodnějším), takže se po dobu párty museli přemístit na louku za dům. Po skončení jsme se ještě se všemi rozloučili a šli doprovodit Irenku domů.


Z různých důvodů jsem chtěl pokračovat hned zpátky domů, s tím že si cestou někde odpočneme. Vydali jsme se na cestu už potmě. Avšak nedaleko odtud obě zvířata rozhodla nejít dál. Zastavila na pěkném suchém místě na kraji lesa a městské zástavby. Stačilo jen se dovolit u místního občana a uložit se k bivaku. Zvířata jsem ale musel uvázat, protože blízko byly nějaké neoplocené parcely se stavbami. Ve tmě se mi vysypal batoh a začlo velké hledání věcí ve vrstvě napadaného listí. Dobře posloužila baterka, co mi prozíravě půjčili rožnováci na cestu.

Noc ubíhala pod starými lípami a hvězdami s měsícem v úplňku. Ten však postupoval velice, velice pomalu od východu k západu :-) Na tomto "tábořišti" nebylo moc místa a tak jsem musel Malku i Bělu několikrát přemísťovat, protože se zapletly mezi stromy. Obě milé kamarádky byly však velice klidné, pohybovaly se téměř neslyšně. Zatímco Bělka většinu noci polehávala a jednou si dokonce přisedla i ke mně, Malka byla většinou stále vzhůru a jenom dvakrát za celou noc si asi na půlhodinku lehla

Ráno ještě před úsvitem balím věci a vydáváme se na zpáteční cestu. Kousek za vesnicí, už na úpatí Veřovických vrchů jdeme kolem nově postavené kapličky. Zastavujeme, protože tou dobou je třeba podojit Bělku. Ona je již na to tak zvyklá, že stojí úplně klidně, a protože je docela chladno, ani si v průběhu dojení nesedáme jako jindy.


Misku s mlékem dávám Panence Marii k nohám a zkouším si přeříkat modlitbičku z dětství: "Zdrávas Mária, milosti plna..." ale moc si ji už nepamatuji. Též se mi vybavuje připomínka na jeden verš z Bhagavadgíty. Tady je:

Všechny živé bytosti vznikají z potravy,
potrava vzniká z deště,
déšť vzniká z oběti,
oběť se rodí z lidských činů.

Pak se s chutí o to mléčko podělíme s Malkou a jdeme dál.


Údolí, kterým stoupáme směrem ke Kamenárce je dosti hluboké, a tak první paprsky slunce nás vítají až po nějaké době. Cestou se ještě stačím umýt v potoce a postupně odkládám vrstvy oblečení. Na hřeben a hlavní Evropské rozvodí Odra - Dunaj dojdeme docela rozehřátí.



V sedle mezi Kamenárkou a Velkým Javorníkem blízko pramene Jičínky si ještě prostudujeme informace z tabule naučné stezky a již se zvolna přesouváme na naše známé severní svahy a domů na Horečky. Moje kamarádky nijak nespěchají, já ovšem ano, tak mi nezbývá, než se chvílema zapřáhnout s Malkou a zkoušet kdo z nás je silnější... Doma nás přece čeká tolik dobrého sena, oběd a odpočinek :D