Cesta za Viktorkou

Minulý týden se našemu stádečku konečně podařila uskutečnit vícedenní cesta. Navštívili jsme naši známou osličku Viktorku a "její" lidi. Ve srovnání s "naší" Horečkou jsme uviděli pořádný kus světa a měli několik pěkných setkání. Za čtyři dny jsme sice ušli jen něco kolem padesáti kilometrů, ale co je důležitější, téměř bez úsilí a pobízení. Malča s Bělkou šly se mnou úplně vzorně všude: Po strmém lesním terénu, ale i po městském asfaltu, chodnících a rušných křižovatkách s blikajícími semafory!

Neumím si to vysvětlit jinak, než tím, že se nějak najednou zhodnotily plody dlouholetho učení, které jsem po kapkách dostával od naší velké Malky. Vždyť ona ještě před nedávnem doma odmítala přejít přes chodník a silnici do obchodu! Musím dodat, že některé "překážky" (pro ni zjevná, ale pro nás lidi skrytá nebezpečí) jako jsou železniční přejezdy (kde Tě ta příšera může chytit za nohu) nebo příliš úzké lávky a průchody, neviditelné dutiny pod zemí a mnoho dalších - dosud neuznává a nevím jestli kdy uzná.

Pro ilustraci uvedu drobnou příhodu z naší cesty. Prvý den jsme kvečeru vystoupali známým chodníčkem po severovýchodním svahu Velkého Javorníka až k tzv bráně = rovince odkud začíná jeho vrcholový výšvih. V těchto místech se nachází pro pocestného téměř neviditelná odbočka, která skoro vodorovně traverzuje východní svah až pod sedlo Javorníka. Už jsem tu tři roky nebyl a protože jsem chtěl dorazit ještě za světla na Dolní Paseky, nepodíval jsem se pořádně po té odbočce a odbočil na pěšince u kamenného mužíka.

Ale ouha! I když tato pěšinka zdánlivě vedla správným směrem, asi po půl kilometru začala trochu stoupat a postupně se vytrácet. Pochopil jsem, že správný chodníček je asi o pár desítek metrů níž a vydal se tudy. Malča (s nákladem něco přes 20 kg) ovšem viděla jeho pokračování vzhůru. Ale nebylo to jisté, terén byl pořád strmější a divočejší, tak zůstala stát.

Nezbylo nám s Bělkou než se vrátit zpátky za Malčou a společně najít schůdný a bezpečný průchod na lesní asfaltku, která vede pár desítek metrů nad tímto místem. Ovšem v terénu plném vývratů a v poslední metrech tvořeném odřezem silničky s prudkým náspem. Bělka je kamzík, tak byla už dávno nahoře, já jsem se snažil co nejvíc proklestit cestu Malče a dávat ji záchranu. Bělka skočila dolů a začala taky pomáhat - drcat Malču do zadku...Malča chtěla též nahoru, ale pod nohama ji to začalo klouzat a v náspu se uvolňovaly kameny. Už jsem se viděl jak všichni letíme v kotrmelcích dolů svahem...Nakonec jsme se přece nějak vyškrábali nahoru.

Z této malé příhody plyne poučení: Každý malý, i sebemenší detail je na Cestě důležitý! Kvůli nepatrné navigační chybě a chvilkové nepozornosti mohla tato cesta skončit dřív než vlastně začala. Vždyť stačilo třeba jen se vrátit k tomu kamennému mužíku...Ale Pánbíček (nebo Kdo ještě jiný?) nás opět ochránil, zajistil krásné tiché a míruplné noci blízko pod hvězdami a zase nás bezpečně dovedl zpátky domů...Ach, kde domov můj?

Nu a co naše milá Viktorka? Ta se má dobře, žije si tam jako v ráji, ti její se o ni dobře starají. Je to na ní vidět: Má nádhernou zářivou srst po své mámě, je plná energie, ráda si hraje - a jako většina oslíků - má velmi laskavou povahu.

Dneska, když tento příspěvek sepisuji, už mi to připadá zase jako v pohádce: "Bylo nebylo. Za devaterými horami a dolinami stála na palouku jedna krásná chaloupka s kouzelnou zahrádkou. V ní přebývaly tři začarované princezny s několika kůzlaty a dalšími zvířátky..."

Děkuji všem lidičkám (myslím tím všechny živé bytosti), kterých se to týká, za to že nám umožnili tuto cestu, za hezká setkání, vlídné přijetí a pohostinnost. Děkuji a přeji všem v životě hodně zdraví, radosti a spokojenosti.