úterý 25. prosince 2012

PF 2013

Přejeme hezké prožití vánočních svátků a hodně zdraví, štěstí a spokojenosti v novém roce 2013.

Vladimir s rodinkou

středa 3. října 2012

Svatováclavské putování do Trojanovic

Podívejte se jakou nádhernou akci uskutečnili naši přátelé z Bludičky. Blahopřeji všem k tomuto výkonu. I ta malá děvčata už nejsou jen tak nějací "obyčejní" jezdci, ale dokáží zvládnout se svými velkými čtyřnohými kamarády různé překážky, překonat vzdálenost i nepříznivé podmínky, vydržet a bezpečně dojet do cíle.

http://jobludicka.rajce.idnes.cz/Svatovaclavske_putovani_do_Trojanovic_-_27.9.-29.9.2012/

Dík za to patří všem ve vedení Bludičky, že dokázali něco tak pěkného zorganizovat, uskutečnit a předat další generaci. Je za tím dlouhodobá práce, výcvik dětí i zvířat, spousty drobných činností, jako třeba příprava svačiny na cestu :-)

čtvrtek 23. srpna 2012

Malí džigitové

Tento titulek je možná trochu zavádějící. Správněji bych to měl nadepsat : "Dětské hry s oslíkem" anebo podobně. Ale chtěl bych zde popsat jeden šikovný kousek, který před pár týdny ukázala Malka sama od sebe:

Hráli si s ní dva malí kluci od sousedů. Typicky rozjivené městské děti: Jeden hyperaktivní, druhý zatížený TV + IT. Chtěli se vozit, ale nedokázali se sami na Malču vyškrábat. Trochu se báli a neuměli se ani soustředit na to co jsem jim říkal nebo ukazoval (jeden se vůbec nedíval, druhý mi řekl, že měl zrovna "výpadek paměti"). Řekl jsem jim, že když se budou snažit a trochu se s Malčou skamarádí, možná do konce prázdnin budou sami jezdit.


Situace se opakovala nějakou dobu, ale začali za zvířaty sami chodit a donášeli jim větvičky nebo jablka a pod. Ale nic se nezměnilo, chvilku s námi zůstali a pak je zase zaujalo něco jiného.

Co vidím za dalšich pár dnů? Malča se zrovna váli, kluci jdou za ní a ten odvážnější si na ni sednul. A Malča ho jako pírko zvedla! Překvapený kluk sice hned seskočil, ale zachvíli se za ní zase vydal a zkusil sám vyšplhat. Malka ho tentokrát strpěla a za chvíli se mu to povedlo. A pak už na ni postupně začali kluci sami, bez osedlání "jezdit jako džigitové", kdykoli jim to dovolila. Získali si její důvěru.


Dovoluji si ještě upozornit na další věc: V poměrně krátké době se značně změnilo chování obou chlapců, zklidnili se, vzrostlo jejich soustředění a snad i trochu jejich fyzické schopnosti. V důsledku přátelské ale vcelku nekompromisní povahy osličky se brzy naučili respektu a začli brát obě zvířata jako partnery. Snad se zde projevil kladný vliv asinoterapie. Skoro mi bylo líto, že se vracejí do města.


V nadpisu jsem použil málo obvyklý termín "džigit" jen shodou okolností z posledních týdnů. Uvědomuji si že mezi obyčejným jezdcem na koni a džigitem je nebetyčný rozdíl. Společné mají oba snad jen to, že u obou je potřebná vzájemná důvěra se svým koněm a oba se museli dopracovat ke svému umění krok za krokem.

Ale zatímco normálnímu jezdci postačí k příjemné a bezpečné projížďce dobře vycvičený kůň a pár základních lekcí, džigit pracuje se svým koněm v plné rychlosti, obtížných pozicích a ve volnosti, ve velikém stresu, před velkým množstvím lidí, dříve hlavně v boji! Vzájemná důvěra s koněm je tady pro člověka životně důležitá a též výcvik musí být mnohem důkladnější.

Vzpoměl jsem si zde na jeden příběh, který Swámidží mnohokrát vyprávěl na různých místech naší zeměkoule a stále jej připomíná: Taming the wild horses (můžete jej shlédnout na Youtube i s překladem). Poučení odsud plynoucí má docela universální platnost a může sloužit jako všeobecné vodítko pro mnoho různých jiných věcí. Zde jakoby přímo popisuje metodou Přirozené komunikace a nenásilného výcviku koní. Děkuji Swámidžímu a jeho duchovní linii, že mě v mém osobním učení s Malkou neomylně přivedl až sem, k džigitům :-)

Pokud se někdo zasměje nad tímto termínem u oslíků, nevadí. Ale moderní technika (mám na mysli video na internetu) mi doslova umožnila vidět, jakého mistrovství lze dosáhnout s těmito ušatými kamarády i při základním výcviku. Přímo mě nadchly v tomto směru ukázky výsledků práce Jiřího Bendy. Moc pěknou práci s koňmi ukazuje Zuzka Prokopová na EquiTV a často se sem vracím.

Děkuji Oldovi Novákovi za krásná instruktážní videa i trpělivou práci s odpověďmi v diskuzi k uvedeným tématům. Jeho způsob i škola je pro mě ze všech, co jsem na internetu navštívil, asi nejpřístupnější.  Děkuji všem průkopníkům i mnoha autorům za jejich práci v oboru Natural Horsemanshipu a předávání vědomostí dalším.

A konečně děkuji i paní Markétě z Ranče na Žarách, která je opravdický džigit, že neváhala ani vteřinu a poskytla nám, obyčejným "oslíkům" první praktické vysvětlení a názorné ukázky, jak postupovat ve výcviku při práci ze země.


pondělí 23. července 2012

Cesta za Bludičkou

Už je tomu víc než měsíc, co jsme se s Bělkou a Malkou vydali na cestu za Bludičkou. Přípravy tentokrát netrvaly dlouho - využil jsem poznámek i poznatků z naší loňské cesty za Viktorkou. Abych si ověřil použitou techniku a výstroj, záměrně jsem nehleděl přespříliš na počasí. Vyšli jsme, když předtím dost pršelo.


Jak se ukázalo, počasí ale nebylo až tak rozhodující. Trasu jsem naplánoval s ohledem na naše možnosti tak, aby byla co nejkratší a zároveň nejschůdnější. Za největší překážku jsem pokládal přechod železnice. Jak už jsem dříve několikrát zmínil, těmto novodobým krajinným prvkům Malka odmalička z nějakých důvodů nedůvěřuje, snad se jich bojí. Všechny železniční přechody, co jsme až dosud viděli nebo i přešli (nezáleží jak snadný a pěkně upravený dotyčný je) si prostě nějak zevšeobecnila a zařadila mezi škaredé a nebezpečné věci.

Tak proto jsem zvolil přechod železnice u zastávky v Ženklavě jako relativně ten nejjednodušší. Tam jsme došli přes Lichnov celkem rychle, ale podle očekávání se tu hned asi na dvě hodiny zasekli. Malka předvedla snad všechny svoje finesy a taktiku, aby prosadila svoji vedoucí úlohu v našem smíšeném stádu: Od prostého nesouhlasu a neochoty, přes zdánlivý náznak spolupráce a snahy přejít na některém lepším místě v okolí až jednoduše k úprku směrem zpátky domů.

Nakonec nezbylo než použít hrubou sílu. Ale i to není vůbec jednoduché. Síla jednoho člověka proti síle oslíka je směšná. Nebýt klacku i pořádných žduchanců od Bělky a nakonec i pomocí dvou děvčat, která tudy náhodou šla ke koním, asi bychom se museli vrátit zpátky domů s nepořízenou.

Pak jsme už ale snadno pokračovali přes vesnici a kolem štramberského Kotouče na koupaliště. Odsud jsme pohodlně pokračovali krásným a rozlehlým lesem Libotín. Skvostně upravené cesty jsou zde součástí přístupu k objektům podzemního plynového zásobníku. K cíli první etapy naší cesty - rozcestí turistických značek, jsme se dostali ještě za světla.


Utábořili jsme se nedaleko odsud u studánky na pokraji mýtiny pod staletými stromy. Složil jsem náklad, Malce a Bělce dal volno a spokojeně zalehnul. Po dobrém odpočinku a nádherné noci s hvězdami i tajemnými zvuky tohoto velikého lesa jsem ráno s odchodem ani moc nepospíchal, jak to tam bylo dobré. Vždyť do cíle naší cesty je to odsud vzdušnou čarou jenom asi 5 km.

Došli jsme na kraj lesa, vesnice Žilina u N.Jičína je už nadohled a krásná asfaltka kolem jenoho z domečků plynového zásobníku vede do obce. Ale objevila se další nečekaná překážka: Betonový mostek přes hlubší rokli, která se odsud směrem nahoru prstovitě větví. Mostek je vážně poničený po některé předchozí povodní, rozlámaný do několika šikmých ploch. Asi za dvě hodiny nato se ukázalo, že je tato překážka nad naše síly:

Bělka mostek přeskákala bez mrknutí oka. Ale Malče se tam vůbec nechtělo. Po důraznějším pobídnutí opatrně došla na první plotnu. Ale dál už ne. Opět jsem ji začal pobízet a zezadu ji začla strkat Bělka. Malka se vzpírala a najednou ji podjely na tom šikmém zabláceném betonu zadní nohy a lehce se odřela!

A já hloupý si teprve teď uvědomil, že jsem měl poslechnout ten zřetelný signál, který Malča vyslala předem: To je nebezpečné, tady to nepůjde! Že jsem tím naléháním nás všechny vystavil zbytečnému riziku ještě větších komplikací. Vždyť jsme zkoušeli přejít i několik sousedních roklí, ale po dešti klouzající prudké svahy to nikde neumožnily. Zkuste v takovém terénu nést ještě náklad!

Takže jsme se vrátili kus cesty zpátky až k rozcestí a vydali se do Bludovic oklikou po červené značce. Ta oklika byla možná 10 kilometrů, ale stála za to. Zavedla nás až do oblasti vrchu Puntík, odkud je nádherný rozhled po Štramberské vrchovině, do Jeseníků, části Moravské brány a hřebenů Beskyd. Poblíž se nachází chatka horní stanice lyžařského vleku Kocmínek. Tam jsme si všichni pořádně odpočinuli.


Odpoledne jsme pokračovali dál do Nového Jičína - Žiliny. Od soutoku s Jičínkou jsme se vydali podél Zrzávky ve směru proti jejímu proudu a zanedlouho už jsme došli téměř do cíle. Octli jsme u zbrusu nového mostku přímo naproti Bludičce. Ale Malče se ten mostek zase nějak nelíbil.

Tentokrát jsem to nechal na jejím rozhodnutí (resp už mi nezbývalo energie na přesvědčování:-) a vrátili jsme se o pár set metrů zpět k jinému ale úplně podobnému mostku, snad jen o něco širšímu. Ten jsme po rozvážné prohlídce snadno zdolali a zakrátko jsme už byli tam, na Bludičce.

Co je to ta Bludička?

Musím nejprve ještě trochu odbočit:
V souvislosti s technikou překonávání překážek na cestě jsem se totiž od loňského roku dozvěděl o metodice Natural Horsemanship (Přirozená Komunikace). Tuto metodu s úspěchem využívají po celém světě pro výcvik všech koňovitých zvířat, jak o tom svědčí množství různých publikací a řada uznávaných autorit v oboru. Tuto metodu s úspěchem používá i majitelka farmy "Oslí říše" v Rakousku, kde profesionálně provozuje trekink s oslíky, a od které jsem se o NH poprvé dozvěděl. 

Název a hlavní téma tohoto příspěvku jsem si tedy spojil s takovou představou: Jdete v noci tmavým lesem a najednou ji uvidíte, Bludičku, mihotavé světýlko, světlušku - a vydáte se za ní...Zdá se mi to trochu podobné, a tak tím myslím i cestu za poznáním Natural Horsemanshipu - Přirozené Komunikace (a nejenom s koňmi).

Touto symbolickou "Cestou za Bludičkou" začínám vyhledávat někoho, kdo tuto metodu opravdu praktikuje a mohl bych od něj získat nejenom knižní vědomosti ale praktické znalosti. Vydávám se na jakýsi průzkum koňáků tady v blízkém okolí Horečky.

A jsme zpátky "na Bludičce":

jobludickarajče.net

Bludička je zdejší Občanské sdružení, školní ekologická farma a jezdecký oddíl v jednom. Chovají zde přes 200 různých zvířat a probíhá tu neustálé velké množství aktivit, však můžete sami posoudit z obsáhlé fotodokumentace.

Vlídně nás přijali, pro Bělku a Malu vyčlenili perfektní stáj po ovečkách (zrovna začlo zase vydatně pršet) a dovolili mi nahlédnout do tamního hospodářství, a též se i trochu zapojit.


Protože se následující den silně rozpršelo, museli jsme zrušit další naplánovanou "průzkumnou lokalitu" a byli moc vděčni za poskytnuté přístřeší a pohostinnost.

Vymezený čas uběhl velmi rychle a již jsme se museli vracet zpátky domů. Kvůli nejistému počasí a dalším termínům, které mě čekaly, jsem se rozhodl pro zpáteční trasu v nejrychlejší variantě, to je po silnici (nebo po trávnicích a loukách, kde to bylo možné). Velmi rychle (asi za 4 hodiny) jsme došli z Bludovic do Veřovic k železničnímu přejezdu.


A zde se opět ukázal důležitý nově nabytý poznatek: Když Malča "řekla že tudy se nepůjde", hned jsem ji respektoval a otočili jsme na známou cestu z Padolí pod Velkým Javorníkem a směrem domů. Za další 2 hodinky jsme tam v pořádku dorazili. Snad jsem při tom ušetřil i nějaký čas. Věřím, že techniku zdolávání překážek na cestě postupně ještě vylepšíme.

Cože jsem se to dozvěděl na Bludičce?

K otázce na metodu Horsemanshipu mi bylo řečeno:

"Při výcviku koně ani tak nezáleží, podle které metody se postupuje, ale jak je člověk důsledný. Že je to záležitost na celý život" - proto si tady zvířata většinou odchovávájí od hříběte. "A že když se něco začne, tak se to má i dokončit, tzn jakýkoliv jednoduchý úkon, úkol, činnost..."

Zdá se mi že to má v životě univerzální platnost a že je třeba, abych ještě šel trochu do sebe...

Za to Vám přátelé na Bludičce moc děkuji a přeji hodně zdraví, radosti a spokojenosti. Ať se Vám vše dobře daří a ať Vaše práce stále přináší prospěch, spokojenost a užitek dalšim lidem i zvířatům.