pondělí 23. července 2012

Cesta za Bludičkou

Už je tomu víc než měsíc, co jsme se s Bělkou a Malkou vydali na cestu za Bludičkou. Přípravy tentokrát netrvaly dlouho - využil jsem poznámek i poznatků z naší loňské cesty za Viktorkou. Abych si ověřil použitou techniku a výstroj, záměrně jsem nehleděl přespříliš na počasí. Vyšli jsme, když předtím dost pršelo.


Jak se ukázalo, počasí ale nebylo až tak rozhodující. Trasu jsem naplánoval s ohledem na naše možnosti tak, aby byla co nejkratší a zároveň nejschůdnější. Za největší překážku jsem pokládal přechod železnice. Jak už jsem dříve několikrát zmínil, těmto novodobým krajinným prvkům Malka odmalička z nějakých důvodů nedůvěřuje, snad se jich bojí. Všechny železniční přechody, co jsme až dosud viděli nebo i přešli (nezáleží jak snadný a pěkně upravený dotyčný je) si prostě nějak zevšeobecnila a zařadila mezi škaredé a nebezpečné věci.

Tak proto jsem zvolil přechod železnice u zastávky v Ženklavě jako relativně ten nejjednodušší. Tam jsme došli přes Lichnov celkem rychle, ale podle očekávání se tu hned asi na dvě hodiny zasekli. Malka předvedla snad všechny svoje finesy a taktiku, aby prosadila svoji vedoucí úlohu v našem smíšeném stádu: Od prostého nesouhlasu a neochoty, přes zdánlivý náznak spolupráce a snahy přejít na některém lepším místě v okolí až jednoduše k úprku směrem zpátky domů.

Nakonec nezbylo než použít hrubou sílu. Ale i to není vůbec jednoduché. Síla jednoho člověka proti síle oslíka je směšná. Nebýt klacku i pořádných žduchanců od Bělky a nakonec i pomocí dvou děvčat, která tudy náhodou šla ke koním, asi bychom se museli vrátit zpátky domů s nepořízenou.

Pak jsme už ale snadno pokračovali přes vesnici a kolem štramberského Kotouče na koupaliště. Odsud jsme pohodlně pokračovali krásným a rozlehlým lesem Libotín. Skvostně upravené cesty jsou zde součástí přístupu k objektům podzemního plynového zásobníku. K cíli první etapy naší cesty - rozcestí turistických značek, jsme se dostali ještě za světla.


Utábořili jsme se nedaleko odsud u studánky na pokraji mýtiny pod staletými stromy. Složil jsem náklad, Malce a Bělce dal volno a spokojeně zalehnul. Po dobrém odpočinku a nádherné noci s hvězdami i tajemnými zvuky tohoto velikého lesa jsem ráno s odchodem ani moc nepospíchal, jak to tam bylo dobré. Vždyť do cíle naší cesty je to odsud vzdušnou čarou jenom asi 5 km.

Došli jsme na kraj lesa, vesnice Žilina u N.Jičína je už nadohled a krásná asfaltka kolem jenoho z domečků plynového zásobníku vede do obce. Ale objevila se další nečekaná překážka: Betonový mostek přes hlubší rokli, která se odsud směrem nahoru prstovitě větví. Mostek je vážně poničený po některé předchozí povodní, rozlámaný do několika šikmých ploch. Asi za dvě hodiny nato se ukázalo, že je tato překážka nad naše síly:

Bělka mostek přeskákala bez mrknutí oka. Ale Malče se tam vůbec nechtělo. Po důraznějším pobídnutí opatrně došla na první plotnu. Ale dál už ne. Opět jsem ji začal pobízet a zezadu ji začla strkat Bělka. Malka se vzpírala a najednou ji podjely na tom šikmém zabláceném betonu zadní nohy a lehce se odřela!

A já hloupý si teprve teď uvědomil, že jsem měl poslechnout ten zřetelný signál, který Malča vyslala předem: To je nebezpečné, tady to nepůjde! Že jsem tím naléháním nás všechny vystavil zbytečnému riziku ještě větších komplikací. Vždyť jsme zkoušeli přejít i několik sousedních roklí, ale po dešti klouzající prudké svahy to nikde neumožnily. Zkuste v takovém terénu nést ještě náklad!

Takže jsme se vrátili kus cesty zpátky až k rozcestí a vydali se do Bludovic oklikou po červené značce. Ta oklika byla možná 10 kilometrů, ale stála za to. Zavedla nás až do oblasti vrchu Puntík, odkud je nádherný rozhled po Štramberské vrchovině, do Jeseníků, části Moravské brány a hřebenů Beskyd. Poblíž se nachází chatka horní stanice lyžařského vleku Kocmínek. Tam jsme si všichni pořádně odpočinuli.


Odpoledne jsme pokračovali dál do Nového Jičína - Žiliny. Od soutoku s Jičínkou jsme se vydali podél Zrzávky ve směru proti jejímu proudu a zanedlouho už jsme došli téměř do cíle. Octli jsme u zbrusu nového mostku přímo naproti Bludičce. Ale Malče se ten mostek zase nějak nelíbil.

Tentokrát jsem to nechal na jejím rozhodnutí (resp už mi nezbývalo energie na přesvědčování:-) a vrátili jsme se o pár set metrů zpět k jinému ale úplně podobnému mostku, snad jen o něco širšímu. Ten jsme po rozvážné prohlídce snadno zdolali a zakrátko jsme už byli tam, na Bludičce.

Co je to ta Bludička?

Musím nejprve ještě trochu odbočit:
V souvislosti s technikou překonávání překážek na cestě jsem se totiž od loňského roku dozvěděl o metodice Natural Horsemanship (Přirozená Komunikace). Tuto metodu s úspěchem využívají po celém světě pro výcvik všech koňovitých zvířat, jak o tom svědčí množství různých publikací a řada uznávaných autorit v oboru. Tuto metodu s úspěchem používá i majitelka farmy "Oslí říše" v Rakousku, kde profesionálně provozuje trekink s oslíky, a od které jsem se o NH poprvé dozvěděl. 

Název a hlavní téma tohoto příspěvku jsem si tedy spojil s takovou představou: Jdete v noci tmavým lesem a najednou ji uvidíte, Bludičku, mihotavé světýlko, světlušku - a vydáte se za ní...Zdá se mi to trochu podobné, a tak tím myslím i cestu za poznáním Natural Horsemanshipu - Přirozené Komunikace (a nejenom s koňmi).

Touto symbolickou "Cestou za Bludičkou" začínám vyhledávat někoho, kdo tuto metodu opravdu praktikuje a mohl bych od něj získat nejenom knižní vědomosti ale praktické znalosti. Vydávám se na jakýsi průzkum koňáků tady v blízkém okolí Horečky.

A jsme zpátky "na Bludičce":

jobludickarajče.net

Bludička je zdejší Občanské sdružení, školní ekologická farma a jezdecký oddíl v jednom. Chovají zde přes 200 různých zvířat a probíhá tu neustálé velké množství aktivit, však můžete sami posoudit z obsáhlé fotodokumentace.

Vlídně nás přijali, pro Bělku a Malu vyčlenili perfektní stáj po ovečkách (zrovna začlo zase vydatně pršet) a dovolili mi nahlédnout do tamního hospodářství, a též se i trochu zapojit.


Protože se následující den silně rozpršelo, museli jsme zrušit další naplánovanou "průzkumnou lokalitu" a byli moc vděčni za poskytnuté přístřeší a pohostinnost.

Vymezený čas uběhl velmi rychle a již jsme se museli vracet zpátky domů. Kvůli nejistému počasí a dalším termínům, které mě čekaly, jsem se rozhodl pro zpáteční trasu v nejrychlejší variantě, to je po silnici (nebo po trávnicích a loukách, kde to bylo možné). Velmi rychle (asi za 4 hodiny) jsme došli z Bludovic do Veřovic k železničnímu přejezdu.


A zde se opět ukázal důležitý nově nabytý poznatek: Když Malča "řekla že tudy se nepůjde", hned jsem ji respektoval a otočili jsme na známou cestu z Padolí pod Velkým Javorníkem a směrem domů. Za další 2 hodinky jsme tam v pořádku dorazili. Snad jsem při tom ušetřil i nějaký čas. Věřím, že techniku zdolávání překážek na cestě postupně ještě vylepšíme.

Cože jsem se to dozvěděl na Bludičce?

K otázce na metodu Horsemanshipu mi bylo řečeno:

"Při výcviku koně ani tak nezáleží, podle které metody se postupuje, ale jak je člověk důsledný. Že je to záležitost na celý život" - proto si tady zvířata většinou odchovávájí od hříběte. "A že když se něco začne, tak se to má i dokončit, tzn jakýkoliv jednoduchý úkon, úkol, činnost..."

Zdá se mi že to má v životě univerzální platnost a že je třeba, abych ještě šel trochu do sebe...

Za to Vám přátelé na Bludičce moc děkuji a přeji hodně zdraví, radosti a spokojenosti. Ať se Vám vše dobře daří a ať Vaše práce stále přináší prospěch, spokojenost a užitek dalšim lidem i zvířatům.