Živý Betlém na Bartoškách

Půjdem spolu do Betléma,

dujdaj, dujdaj, dujdaj dá!

Ježíšku, panáčku! Já tě budu kolíbati,

Ježíšku, panáčku! Já tě budu kolíbat. 

Tato melodie se mi docela přirozeně vybavila, když jsme šli s Bělkou a Malinou v sobotu odpoledne na Bartošky. 

Přestože se mi tam zpočátku vůbec nechtělo: Dobře už znám nástrahy a možná nebezpečí takové zimní cesty: Malča sama je strašně opatrná, nestoupne ani na malý kousek ledu... Já ji docela chápu, sám už na sebe musím hodně dávat pozor...zkrátka není na takové věci vůbec připravena, akce se konala dost pozdě - a potmě se mi dlouhá cesta zpátky domů už vůbec nechtěla absolvovat.

Pak mě napadlo jedno "šalamounské" řešení: Skoro každý den teď přicházím se svými "kočkami" z pastvy až potmě, kolem páté. Tak co kdybychom si tu vycházku zkusili jen trochu prodloužit?Vyjdeme všichni tři něco po 14 hod, kolem 16-té by jsme mohli být tam. Půjdeme nejkratší cestou, chilku se zdržíme a hned vydáme zase zpátky, tak aby jsme byli doma kolem 18 hod. V případě jakýchkoli problémů nebo nepřízně počasí bychom určitě "vycouvali" zpět.

Nakonec se nám to podařilo. S Bělkou se přesun náramně zrychlil (většinou chodíme volně, bez vodítek, ona se s překážkami nijak nepáře, Malka si je pak vyřeší - bez tíhy zodpovědnosti za dědu - nějakým způsobem sama). Jenom místy jsem musel vzít Bělku "za ruku", kvůli pejskům ap. 

A byli jsme tam - v Betlémě. Děcka z jezdeckého oddílu právě dokončovala úklid stáje a přiváděla koníky, další naposledy ještě secvičovala koledy, začali přicházet další a další lidičky.

Pak už se před pěkně vyzdobenou a osvětlenou stájí objevilo několik pasáčků s kozami a ovečkami, andělíčci začli zpívat koledy a roznášet přání štěstí, na koni přijeli zdaleka tři králové, poklonit se Ježíškovi...

Co ještě povídat? Nádhera. Skutečnost daleko předčila mé očekávání. Prostá oslava této významné události v krásné mrazivé zimní krajině, bez složitých technických prostředků. Lidé i zvířata shromáždění v tom tajemném a míruplném prostředí stáje, vzpomínka na dávné časy, dárky a modlitba za budoucnost. Všechno umocnila i záře zapadajícího sluníčka na obloze, blížil se zrovna okamžik slunovratu...A nebeský Kračun se k nám od této chvíle zase navrací.

Za krásnou podívanou a zážitky děkuji Zuzce, která vše vymyslela a zorganizovala. Především pak dětem, dospělým a živáčkům ze stáje Tennessee Bonanza, kteří ten Betlém uskutečnili. Mým ušatým parťákům zato, že mě doprovodili.

Přeji všem našim blízkým, rodině, přátelům a příznivcům (ale i těm, kteří nám nejsou příliš nakloněni) pěkné prožití Vánočních svátků, hodně zdraví, radosti a spokojenosti v Novém roce 2014.

Na procházce

Včera jsme se vydali na procházku na Konvičkovou louku. Malka se cestou loudala trochu víc než obvykle. Nejprve "pokec" s koníky od sousedů : Ta malá je dvouměsíční Terinka, vzadu je její máma Karin a vedle její ochránce Juráš.

Cestou byla všude vynikající pastva, plno zajímavostí a kolemjdoucích, takže Malča zůstávala i pár set metrů pozadu. Bělka z toho byla dost nervozní, pořád ji musela čekat až k nejbližší zatáčce.

A pak zase honem běžet za námi. Tak alespoň na Konvičkách jsme si mohli na chvilku spokojeně posedět.

Setkání na Horečkách

Minulý týden jsme si zase jednou udělali procházku na Horečky, a to na předem domluvenou schůzku s dětmi z nedalekého "Letního dětského tábora u koní". Potkali jsme se v obnoveném amfiteátru u můstků.

Na chvilku jsme se přeměnili v pohádkové bytosti a pomohli dětem najít i podělit se o poklad.

Trochu jsme se tam porozlédli, popovídali a přešli na Rekovice ke zvoničce. Kdo z dětí chtěl, tak se chvilku bez sedla a otěží povozil na Malce za pomoci doprovodu. Pak už jsme se vydali zpátky domů chodníčkem kolem restaurace u Janíka. Ti odvážnější udělali první krůčky s Malčou téměř sami.

Myslím, že tato vycházka se nám povedla a každý si z ní odnesl domů něco dobrého.
Děkuji za to všem.

Cirkus Berosini

Po delší době se tady u nás pod Horečkama zase objevil cirkus. Protože já jsem od malička jeho obdivovatelem a naše "oslí školka" má s ním taky cosi společného, tak jsem se tam byl podívat. Musím říct, že jeho představení bylo jakoby ušité přesně na mou míru.

Jedná se o malý rodinný cirkus, jakých ještě pár podobných jezdí i v dnešní době po světě. Myslím, že důstojně udržují živou tradicí po svých předcích. V tomto případě se jedná o principála Ferdinanda Berouska a jeho rodinu plus několik dalších spolupracovníků.

Těžištěm všech vystoupení je zábava pro děti a vystoupení se zvířaty. Ta nám zprostředkuje především Karolína Berousková a mnoho jejich zvířátek, od kachen a holubů až nádherného velikého koně...

Právě její vystoupení na něm mi úplně vzalo dech. Provádí v manéži vysokou jezdeckou školu a zároveň se záměrně nechává "vyrušovat" velkým štěkajícím hafanem. Tomu ze sedla udílí příkazy, ať jde pryč anebo ať se vrátí a provádí různě složité cviky, anebo se jenom proplétá ze všech stran tomu velkému koni pod nohama...

Bylo to pro mne jako zjevení, a hned bych se šel krásné Karolínky zeptat, jak toho všeho mohla docílit. Sám se s Malkou už celé roky snažím dobrovolně přejít nějaké ty hloupé překážky, jako kaluž vody, úzká lávka, nebo železniční přejezd a pořád nechce...A tady tato mladá dívka dovede už se svými svěřenci takové věci...

Ale včera jsem si listoval na hezkých webových stránkách cirkusu Berosini a našel jsem výstižnou odpověď na své otázky:

Jak se zvířata vše naučí, vysvětlil majitel cirkusu Berosini Ferdinand Berousek.

„Zvířátka se učí jenom na jídlo, za žrádlo udělají všechno. Neučíme je žádné těžké věci. Baví je to a to je důležité. Cvičíme je z devětadevadesáti procent sami. Když je to naučíte, víte, jakou mají povahu a jak budou reagovat,“ řekl Berousek s tím, že na stáří už zvířata nevystupují, ale jsou takzvaně v důchodu a žijí s nimi dál.

Přeloženo do terminologie Natural Horsemanshipu a metodiky Nenásilného výcviku je to pozitivní motivace zvířat, dobrovolnost, žádné násilí. 

Děkuji, vážení a blízcí přátelé za toto vysvětlení. Myslím, že už se dál ptát nebudu a nemusím: Je to vše jen otázka trpělivosti, dobré vůle a discipliny. 

Děláte krásné a užitečné umění pro lidi i zvířata. Vaše odměna je určitě v potlesku a zářicích dětských očích z obecenstva. Ale (aspoň zde ve Frenštátě) možná i poněkud trpká při konečném zúčtování počtu prodaných vstupenek, příjmů a všech výdajů, tak, aby taky zbylo něco na živobytí...

Děkuji za všechnu Vaši práci a nádherné, pro mne velice poučné představení. Přeji Vám všem dobré zdraví, hodně radosti, spokojenosti a prosperity. Hodně šťastných cest a návratů po celém světě, hodně předané pozitivní energie Vašemu obecenstvu.

Naši noví sousedé

Asi před 14 dny přibyli tady za Horečku do ohrady na Holubkové louce noví sousedé, tři známí koníci. Jejich majitel jim vybral toto místo ve snaze dopřát jim co nejlepších podmínek na odpočinek po těžké práci v lese i jinde, kterou pro něj vykonávají v každodenním úsilí o živobytí.

Na obrázku první z nich je největší silák Darin, uprostřed je známá Karin, která je mámou posledního, Juráška. A ten také, spolu s naší Bělkou dostali za svou zvědavost první elektrický kopanec z ohradníku. Přesto že Jurášek je plemenem Slezský Norik, podle této zvědavosti a typického zahnutí ušních boltců dovnitř bych řekl, že má v sobě i kapku indické krve z plemene Marwari:-)

Teď už o sobě navzájem obě stádečka dobře vědí a ctí tu "horkou a nebezpečnou" linii. Nemohu se ubránit dojmu, že od té doby, co jsou ti koníci tady, jsou moje "holky" mnohem spokojenější. A mnohem raději než dřív tu na pastvě zůstávají, i když prší.

Tak Vám koníci děkuji za Vaši přítomnost a přeji dlouhý, spokojený a dobrý život, vašim lidem taky.

Na velikonoční procházce

Letošní velikonoce nám přichystaly náznak jara, ale i pořádnou sněhovou nadílku. Zatímco o Bílé sobotě se naše stádečko popásalo na veliké louce za Horečkou, velikonoční neděle přinesla asi půl metru sněhu nejenom u nás, ale i široko daleko odsud.

Vyrazili jsme tedy na obvyklou vycházku zase až v pondělí. Moje parťačky šly sice rády, ale až za mnou, klidně mě nechaly prošlapávat stezičku v hlubokém sněhu. Několikrát jsem je sice vybízel, ať jde některá dopředu, ale marně.

A tak jsme došli až na naše oblíbené místo na Holubkové louce. Malča s Bělkou se zde musely spokojit jenom s větvičkami, ale sluníčko pěkně hřálo a bylo nám dobře.

Asi hodinku jsme tam pobyli a až se mi zdálo, že už toho máme dost, obrátil jsem zase směrem domů. Zpáteční cesta byla mnohem rychlejší. Ty dvě se jako obvykle loudaly kdesi vzadu, když tu slyším jak za mnou běží. Sotva jsem stačil uhnout, jinak by mě z pracně vyšlapané cestičky vytlačily. A ve chvílce už byly daleko přede mnou.

Když jsme se přiblížili k místu, kde někdy odbočujeme z lesa směrem k silnici, zavolal jsem ně "Prrr", stát. A ony kupodivu zastavily. A pak jsem ještě řekl Malce (a ukázal) "Čihí", tady jdi doleva! A ona opravdu vyšla statečně tím směrem ve hlubokém, neznámém sněhu! Bravo Malko. Ale ušla jen nějakých 20 nebo 30 metrů a zastavila. Zbytek naší cesty až k silnici a domů jsem tedy opět prošlapal sám :-)

Obvyklým naučeným způsobem, tj "za ruce" neboli na vodítkách jsme pak došli vpořádku domů do stáje. Přestože dost unavený a zmáčený až po kolena, byl jsem s touto vycházkou spokojený. Věřím že stádečko též.

Bělunka měla narozeniny.

Tato zima se strašně táhne a já jsem na to při každodenní rutině skoro zapoměl.
Minulý týden mi však Bělka předvedla něco dosud neznámého:

Na rozdíl od dosavadního způsobu ručního dojení, který jsem minule popisoval, najednou přestala vyžadovat přestávku při dojení! V minulosti se mi občas podařilo podojit bez přerušení , ale tentokrát uběhl týden a pořád to samé. Rád bych si odpočinul, ale ona pořád stojí... Mléka je teď  v zimě každý den jenom něco kolem 0,7 l, ale ruce mě dost bolí... To každodenní pravidelné posezení mi najednou začlo scházet. A najednou jsem si uvědomil, že tady nedaleko pod sousední Horečkou před deseti lety přišla na svět.

Ale oslava žádná nebyla. Ta druhá, velká kamarádka oslička stojí tiše vedle a též měla nedávno výročí, tak co. Každý den spolu chodíme ven, kde je pořád něco k vidění a snědku. Ráno a přes den několikrát poklidíme, večer si dáme trochu ovocných a zeleninových odřezků s hrstečkou ovsa nebo šrotu a trochou lněného semínka, napojíme, podesteleme a vyměníme oddělení. Zima se táhne, sena máme ještě tak tak, nějakou zásobičku v boudě za lesem, snad to do jara vystačí.

Jaro tu sice již úředně máme, ale co naplat. Nás zajímá jen to, kdy se travička začne zelenat. To pak můžeme slavit! Celé dni budeme venku. A taky se někdy nastrojíme a vyrazíme za kopečky! Právě na první jarní den proběhla v ČT zpráva o Lesních školkách jako plnohodnotné alternativě předškolního vzdělávání. Shodou okolností jsem se dozvěděl o existenci jedné takového občanského sdružení nedaleko od nás. Tak už se docela těším, co vymyslí učitelé i děti z lesní školky na Kozinci až se s námi setkají, bude-li tomu osud přát :-)

A tak milá Bělunko, obě kamarádky i celá rodinko, děkuji, děkuji za vše. Přeji všem hodně zdraví, štěstí a dlouhý spokojený dobrý život.

Na tři krále o krok dále...

Sice to tak vůbec nevypadá, zima je všude kolem, sluníčko daleko. Ale zrovna jak jsme se vrátili z jedné vycházky, byli tady: Tři králové. Tak by to měla být pravda :-)