Poté, co mi nějaký velký dobrák a milovník koní před nedávnem odcizil mé staré pracovní sedlo, jsem přemítal, jak vzniklou situaci řešit. Investovat velké tisíce do nového, aby to zas nějaký nenažranec sbalil se mi nechtělo. Tak jsem si vzpomněl na svojí zašlou indiánskou slávu a vyřešil jsem to prostě postaru. Vytáhl jsem dvě zapomenuté dančí kůže, které jsem si vyčinil a ušil jsem “indiánské polštářové sedlo“. Je to nejstarší typ sedla s třmeny.
No a na tomto sedle teď jezdím i já. Dnes jsem to vyzkoušel. Mé sedlo není ještě vysezené, takže mu trošku chybí tvar. Polštářové sedlo se musí přizpůsobit zadku majitele.
Musím říci, že na něm trošku postrádám zadní rozsochu, nicméně oproti dekovému sedlu jsou jistou předností třmeny. Obzvláště, když někteří koně, na kterých jezdím jsou větší než je mi milé a já se na ně ve svém pokročilém věku dost potupně sápu :-)
Jeho pěkné povídání mě natolik zaujalo, že jsem se pokusil vytvořit něco podobného i pro oslíka. Protože až dosud jsme se učili jezdit jen tak, bez ničeho anebo používali nákladní sedlo - krosnu, většinou pro nošení nákladů.
Ale pozvali nás, abychom pomohli pro děti s nějakou atrakcí ke 140. výročí založení Valašské hospody u Janíka. Tak jsem to sedlo podle uvedeného námětu narychlo ušil. Použil jsem různé zbytky textilií a látek. Komory jsem vycpal igelitovými sáčky a upevnění trochu přizpůsobil oslíkovu tělu. To se dopředu více zužuje než je tomu u koníka. Třmeny jsou v našem případě zbytečné, oslík je velice trpělivý a my se všichni učíme, člověku trocha pohybu neuškodí :-)
Ve výsledku to není nic zvláštního, ale oslíka už jezdec tolik netlačí a jezdci se jede pohodlněji a bezpečněji než předtím. Ty děti by to mohly dosvědčit.
Oldo, děkuji za Tvůj příklad a inspiraci a přeji Ti pevné zdraví, hodně radosti a spokojenosti ve Tvé práci.